Starší vrstva buddhismu i tradiční nauka indické jógy, spatřují, zjednodušeně řečeno, cíl duchovního snažení v rozpuštění osobního a v rozvázání všech pout s dočasným.
Tantrický buddhismus a jóga, pak mají širší náruč a vůli k inkluzi.
Učí vycházet z toho, co je, takové, jaké to zrovna je, transformovat přitom potřebné a dosahovat tím nejen moudrosti, ale také skrze to rozvíjet soucit.
Uf, ještěže tak!
Učíme se tak, být nejen disciplinovaní, ale také laskaví k sobě sama.
Duchovní ušlechtilost, tady má své kořeny zapuštěné v obyčejné a také posvátné každodennosti. A ta, jak víme kypí všemi barvami spektra, nejen těmi pastelově zářícími.
Není divu, staří tantrici byli jiní, než si je pod vlivem západních fantazií často představujeme. Nešlo o maséry a masérky v sárongu, provádějící něco sexy a zároveň asi duchovně významného, co je činí vyjimečnými a speciálními (pardon, bez urážky).
Šlo obvykle o lidi s civilním povoláním, často kumštýře, mající rodinu, anebo různé společenské vyvrhele (řeba ženy, co se odmítly vdát, či duchovní hledače ze společenských vrstev, kterým bylo v mainstreamové kultuře odpovídající vzdělání upřeno).
Společným jmenovatelem, jim tedy byla určitá nepřízeň, spojená s řekněme neideálními podmínkami. To částečně vysvětluje, proč se výzev spojených s bězným životem nemohli jednoduše zřeknout, ale spíše je zahrnovali do samotné duchovní praxe a v náročném spatřovali příležitost.
Dalším zásadním posunem, který se udál v rámci mahájánového (historicky mladšího buddhismu), z něhož vyrašila také tantrická větev, bylo to, že duchovní osvobození jednotlivce, nabylo altruistického rozměru (tzv. princip bódhisattvy). Tedy toho, aby vše dobré z nás, sloužilo také ostatním cítícím bytostem a celistvé harmonii.
Takhle, obecná abstrakce je vždycky lákavější, než konkrétní obtížnost. A myslím, že zrovna na tomhle si mnoho duchovních směrů z hlediska praxe také vylámalo svoje zuby.
Nějaké vzdálené a nekonkrétní cítící bytosti, s nimiž můžeme pro svůj dobrý pocit tak nějak soucítit pár minut v meditaci, jsou určitě snazší volbou, než vlastní potomci, co nám do dlouhodobě nevyspalé tváře metou tu přesnídávku, tu zelené nudle, tu pubertální držkování a tlačí nás do bardického pomezí mezi tím – zareagovat dle mustru našich rodičů, anebo pochybovat o vlastní příčetnosti a kompetenci být rodičem.
V perspektivě tantrického myšlení se jako rodiče potřebujeme postarat o to, co nezvláme, co neumíme, laskavě a soucitně, abychom mohli být opravdu autentičtí, uvěřitelní a užiteční pro ty co milujeme.
Neustále se učíme pouštět, odpouštět (si) a nelpět. A paralelně s tím se zcela nerozplynout v liminálnu rozkročeným mezi idealismem a frustrací.
Tak, abychom pro děti mohli být dobrou oporou, majákem i garantem bezpečí, ve kterém se mohou samy hledat a rozvíjet. Učíme se unést svá vlastní omezení, abychom jimi dále neomezovali.
Ó unavení bódhisattvové z řad rodičů, poklekám a z vašich lotosových nohou snímám prach, co leží provokativně na nábytku i osobních radostech. Toto je óda na neúnavnost záměru vašich srdcí, v unavených tělech a přestimulovaných myslích. Buďme k sobě soucitní, neb bez soucitu není moudrosti.
text vznikl pro periodikum Pravý domácí časopis