16. Návrat domů
Tahle Kálí je matkou života
a tehdy, když se život jeví nežitelným,
stává se Kálí matkou smrti.
A vězte, že v podstatě nejde o nic děsivého,
ba ani zvráceného!
Protože právě v podstatě se nic nemění.
Pocity spojené s návratem tam, kde jsme milováni ve své plnosti, leckdy vyznívají v průběhu života, jako nezřetelná vábení dálek.
I tak jsou spojeny s nejhlubší blízkostí jediného doma, které tepe v esenci toho, kým skutečně jsme.
Jóga tuhle tajemnou a tak jemnou povahu bytí, rámuje čtveřicí slov:
náma – rúpa – átman – brahma, čímž vyjdařuje, že k onomu pocitu bytí doma, pronikáme skrze slova a formy (tvary a představy).
A skrze osobní zkušenost duše experimentující s existencí se také dostáváme k nadosobní povaze ducha.
Pouhé vědomí věci, bez přímého prožitku nestačí. Stejně, jako se čistý prožitek neobejde bez vědomí. Tohle tango mezi Šivou a Šakti.
Rozdělování někdy pomáhá přehlednosti, ale pocit oddělenosti a touhu po splynutí v prvotní celosti, vskutku neřeší.
Pokaždé, když se s vědomím zabarveným dějinami a zvnitřněnými představami kolem rozdílů mezi tím i oním, dostáváme na půdu hodnocení, měli bychom myslím vyvinout veškerou svoji ochotu k tomu, zůstat dostatečně otevření pro vlastní zkušenost.
Tak, aby se otisk kolektivního patrimonia vnitřních významů, nestal jen stínem, o jehož zdroj už nemá nikdo zájem, a do jehož přítmí se automaticky skládá unavená touha po poznání. Jako batoh plný věcí, který s sebou nosíme, aniž bychom si jej sami zabalili nebo jeho obsahy uměli používat.
V poli vnímání ženské spirituality a archetypu feminity, je důležité toto patrimonium významů dobře vnímat, protože je napříč mnoha kulturami, prodchnuté četnými zraněními a křivdami, což lze ovšem v mnoha rovinách říci o spiritualitě mužské, stejně jako o archetypovém poli maskulinního.
Potřeba uznat, co neproběhlo dobře, stejně jako se postavit zbylou silou a zraněnou zkušeností čelem k zodpovědnosti za další kapitoly vývoje, vnímám jako klíčové, stejně, jako potřebu odložit slepou zatrpklost a zášť.
Už jen proto, že bolest obvykle vychází z nedostatku lásky a právě láska, je lékem na bolest z nedostatku.
Bolelo by mě, pokud by tahle knížka sloužla k potvrzení převahy jednoho pólu nad druhým, protože jóga je spojením rozděleného v lásce, a dokud je předmětem naší touhy celost, nelze z tohoto rámce zhola nic vydělit.
Budu ale ráda, pokud v jejím sdělení dostatečně vyzní výzva k tomu, vydechnout a sklonit hlavu k zemi, vzpomenout si, odkud pocházíme a odkud kam roste vše, co je živé.
Pokud s jemnou naléhavostí vyzní výzva k uznání hloubky vedle výšky, kruhu a spirály vedle lineárních os.
Pokud poslouží jako pozvánka k naslouchání také tomu, co se vymyká řádu, dedfinovanému měřitelným, opakovatelným a zcela předvídatelným.
Vědomí v mém srdci, bude naplněné radostí, pokud poslouží ženám, stejně, jako mužům, kteří jsou na cestě objevování toho nejintimnějšího partnerství.
Budu ráda, pokud in-formace, putující pulzujícím vesmírem z mého nitra ven, zformují v nitrech čtenářů vlastní otázky, odpovědi a impulzy k hlubšímu sebe-zkoumání, aniž by byly brány jako danosti, v něž vlastně příliš nevěřím.
Protože z čeho jiného lze vykročit směrem k nadosobnímu, než z jádra sebe sama?
Budu vděčná, pokud přijmete pozvání k revizi zvnitřněných představ o povaze ženství, které do vašich batohů byly přibaleny, někdy, někým.
Ne skrze panovačné vysmívání se tomu, co je třeba přerůst, ale s vědomím, z čeho to vlastně rosteme.
Budu vděčná, pokud se uvolníte do možnosti oživení ženské síly, spolu s přijetím zodpovědnosti za její tekutou povahu a proměnlivost. Bez ohledu na to, zda jste muž, anebo žena.
Budu vděčná, pokud bude vzkříšena moc narace, tvorby a sdílení intimního příběhu o životě, ve všech jeho odstínech.
Budu vděčná, pokud dáte svoji osobní šanci tomu, aby se božství mohlo vrátit k přírodě a aby se představa svchovanosti nejvyššího, mohla živě a blízce propojit s kořeny hlubiny.
Budu šťastná, pokud zvýšíme svoji citlivost vůči zvnitřněné cyklicitě, v nejširším možném slova smyslu.
A pokud poutavý příběh o tom, jak se velký vesmír odráží v mikrokosmu našeho bytí, prožijeme jako přímou zkušenosti.
Budu moc ráda, pokud se temnou polaritu podaří vysadit z automatického ztotožnění z negativním a zlým a pokud dojde k uznání hodnoty nejasného.
Budu šťastná, pokud se naučíme uvolnit do toho, co skutečně znamená být v procesu, s respektem k jeho rytmu a potřebám.
Budu šťastná, pokud bude znovuobjeveno a žito posvátno v tělesnosti, pokud bude pochopena skutečná posvátnost sexuality.
Když se naučíme uznat sílu instinktu a dovedeme ji přerámovat z tzv. primitivního do přirozeného a esenciálního.
Budu šťastná, pokud kolektivně dozrajeme k symbolickému i formálnímu uctění mystéria zrození a smrti.
Pokud obejmeme téma výživy, péče a podpory.
Zodpovědně a bez manipulace, štědrosti na dluh, anebo žebravého nároku o po bezvýhradném sycení se cizími zdroji.
Budu šťastná, pokud si dovedeme říci o pomoc, bez automatického propadu do pocitu závislosti.
Pokud si dokážeme každý v sobě a pro sebe postavit prioritu sebepéče, bez neurotizujícího úkladu viny a sobectví.
Budu vděčná, když dovedeme přijmout výzvu k autenticitě a autonomii, které nejsou živeny komplexem méněcennosti, anebo silovou touhou po převaze nad tím, z čeho máme strach.
Pokud dovedeme pracovat s tématem zdravé hranice a jejím zabezpečením, v kontaktu s vlastním zdrojem.
Pokud se naučíme bezpodmínečně milovat, aniž bychom pod tíhou takového přání skrytě ničili sami sebe.
Budu opravdu šťastná, pokud prožijeme, co je skutečně důležité tak, že na to slova nestačí.
Přeji nám to všem z celého srdce.
Závěr
Věříme, dokud se potřebujeme sytit nadějí, že jednou dojdeme
a pokud jsme tam jen na chvíli spočinuli, pak víme,
a v hlučném tichu věčnosti,
čekáme na to, než se to stane znovu.
(…)