Když jsem pročítala rukopis původní knihy, uvědomila jsem si, jak dobrý je to pocit, když náhledy spojené s vlastní minulostí, nelze zcela zpochybnit, jako spíš vnímat jejich zrání, tu ostření, tu měkčení, prohlubování a posun do větší usazenosti, dané zkušeností.
Říkám si – kéž bychom takhle dokázali vnímat celé kontinuum svého života!
Umět se zasmát vlastní tvrdošíjnosti, dobře míněné zelenáčské umanutosti, pochopit a ustát nezamýšlené přešlapy a zároveň se nebát plné i soucitné odpovědnosti za všechny kroky, které vedly tam, kde se nyní nacházíme.
Jedním z nejvýraznějších a taky nejmilejších posunů, které jsem zaznamenala, je zjemnění určitých vnitřních nároků, které jsou mi tak nějak z povahy i zářezů osobní historie vlastní.
Tuhle knihu píšu mnohem pomaleji, než bych ráda. Na lavičkách v parcích, v kavárnách, zatímco moje dcera přes den opravdu vzácně spí v kočárku, po nocích na chalupě, zatímco mi nad hlavou na půdě běhají kuny, zkrátka úplně jinak, než jak bych si představovala ideální podmínky pro psaní knihy.
Podmínění a potenciál jsou de facto měkčí a pružnější označení pro to, co se v tradičním rozměru označuje jako jed a moudrost.
V buddhistické perspektivě jsou tři jedy (triviša) zobrazeny symbolickou cestou jako tři zvířata, která se navzájem honí za vlastními ocasy, a to při samém středu kola života (bhávačakra). Tři jedy jsou leckdy zasazeny ve vnějším kruhovém rámu, jehož jedna polovina je černá a druhá vyvedená bíle. Kruh naznačující celistvost, stejně jako tři zvířata poukazující svým pohybem na vnitřní dynamiku, ledascos napovídá.
Třemi jedy se míní nevědomost / ignorování podstatného (avidjá / móha) v podobě prasete, připoutanost a žádostivost (rága) v podobě kohouta a nenávist, či odmítání (dvéša) v podobě hada. Tři jedy jsou vykreslením esenciální povahy vzniku, udržování a přenosu utrpení. Jinými slovy ukazují na příčinnou podstatu toho, proč se díky rozličným samsarickým zápletkám neustále navracíme do kola života.
Uvědomila jsem si, jak mi všechen tenhle neoptimální diskomfort vlastně prospívá. Uvědomila jsem si, jak moc se změnilo mé vnímání vazby mezi podmíněním a potenciálem, která představuje jeden ze základních stavebních kámenů čakra jógy.
Poněkud monotematicky se navzdory vší samsarické pestrosti chytáme do kola vlastního zapomění, anebo ignorování toho, co je naší podstatou, co je skutečně důležité.
Tuto nevědomost, pohodlnost, anebo jistou formu srabáctví, překrýváme žádostivostí po vnějších cílích a zdrojích krátkodobé satisfakce.
A pokud se nám nedaří, jsme zaplaveni hněvem, kterým se sžíráme, zpochybňujeme, anebo který přenášíme na vnější domnělé viníky.
Jak už to tak v tantrické perspektivě ale bývá i toto základní podmínění obsahuje sémě moudrosti.
Ostatně nejeden jed, má ve správné míře a kontextu funkci léku, stejně, jako se při nesprávném užití, může mnoho léků proměnit v jed.
Mírný a přece významný osobní paradigmatický posun, který jsem naznačovala na začátku této kapitoly se týká větší jemnosti vnímání vzájemných vazeb mezi podmíněními a potenciály, než jakého jsem byla schopná dřív.
Možná je to tím, že když jsem se ve věku kolem patnácti let začala učit a praktikovat jógu, byla jsem silněji zapletená v bolestech dětství a dospívání, z nichž jsem se hodlala osvobodit ne úplně vyzrálou radikalitou, silnými vnitřními nároky a přísností která se týkala jinak dobré vůle se se vším dobře a rychle vypořádat.
A to i přestože se ,,dobře a rychle”, v mnoha ohledech, tak trochu vylučuje.
Svůj vliv mělo patrně i to, že moje rané zkušenosti s učením, patřily osvobozením posedlé védantě a původně spíše asketicky laděným formám praxe.
Podmínění jsem měla tendenci vnímat vcelku jednorozměrně, jako něco problematického, co je třeba jednoduše překonat, jakoby to šlo pouhým rozhodnutím a zaměřením pozornosti na potenciál, který s ním souvisí.
Zpětně viděno vnímám, že moje mladistvá perspektiva byla hodně lineární, ne až tak nepodobná hře, kde se překonáváním překážek v jedné úrovni, člověk automaticky dostává do úrovně další, vyšší.
I čas strávený po vysokoškolských studiích v ášramu, za který jsem moc vděčná, tuhle tendenci v ledasčem podporoval, protože některé emoce a potíže byly chápány zkrátka jako ,,negativní” a měly být nahrazeny těmi veskrze pozitivními.
Vzpomínám si dobře, jak mi v místy příliš černobílém světě, skřípaly zuby. Tenkrát jsem si to měla tendenci vykládat jako vlastní duchovní nevyspělost, osobní negativitu a nedostatek oddanosti, což byl také rozšířený narativ.
Princip mandaly, k němuž mě zavedly životní okolnosti i proměnlivý rám duchovní praxe, mi daly napřímo okusit jiná pravidla hry – pravidla, která do konce pohybu uvnitř mandaly ukazují, že doslova každé podmínění, má svůj potenciál, stejně jako každý potenciál svoje podmínění.
To ale není vše.
Jejich vzájemné vyvažování, je totiž neustálým vztahem, který se proměňuje postupně s ohledem na to, jak se celek uspořádává ve vztahu k středu.
Mně osobně pomohla změna perspektivy, dlouhodobá osobní terapie v důvěryhodném raportu i praxe tantry, zaměřená na práci se stínem, stejně jako soucitem.
Větší změna se obvykle neděje hned, už jen protože vědomí (a uvědomění), představované v tantře světlem, je mnohem rychlejším fenoménem, než jakými jsou síly spojené s pěti prvky, jimiž je tvořen zbytek našeho existenciálního vehiklu.
Zmíněné tři jedy uprostřed samsarického cyklu, reprezentovaného kolem života, souvisejí s pěti strastmi (kléša) – lpěním, odporem, něvědomostí, pýchou a žárlivostí.
Ve všech jedech a strastech, které můžeme také vnímat jako něco, v čem je ukryt potenciál vedoucí k osvobození, spí zároveň sémě pro změnu. Jak bychom se k němu mohli dostat, pokud by jediným přístupem bylo odmítání (de facto odpor) a bazírování na neposkvrněném (de facto lpění)?
Právě to, představuje alespoň pro mě největší stín duchovních učení a učitelů, kteří lpí na své verzi vysokého, čistého a bezchybného a odmítají vše (anebo všechny), kteří se jejich představě vymykají.
Když se podíváme na tři jedy jako takové, nemůžeme minout jejich umístění při samém středu mandaly. Jsou velice blízko tomu, co se nemění, ačkoliv jsou v pohybu,
Nevědomost nese jiskru uvědomění, která má možnost sílit způsobem, který postupně prozařuje celek a všechny jeho vnitřní vazby.
Žádostivost poukazuje obvykle na to, čím se chceme uklidnit a co nás odklání od uvědomění toho, co v daný moment opravdu ve své zranitelnosti potřebujeme.
Hněv nese sílu pro změnu, jen ji obvykle vybije ve vší síle a nezřídkakdy na špatné adrese, pokud nezůstane dočasně zadeklován uvnitř.
Při práci s tantrickými božstvy v meditační praxi, jsem mívala také tendenci vnímat ta hrozivá a ta benevolentní v jisté míře odděleně.
Upřímně, došlo mi to až po pár letech praxe.
Z hrozivých jsem čerpala inspiraci a sílu tam, kde jsem ji sama postrádala, třeba v tématu zdravých osobních hranic a v legitimizaci emocí z jejich narušování tak, abych s nimi mohla následně pracovat.
Dobrotivá božstva mi připomínala to důležité, co různé náročné situace v mém životě zastiňovaly.
A to všechno je v pořádku a funkční.
Unikalo mi ale prožité uvědomění jejich spřízněnosti a provázanosti. To, že se rodí a také se rozpouštějí v jednom jediném zdroji a že v poli našeho vědomí a energie pracují kooperativně.
Bílá Tára, pěkně se všemi atributy jak se sluší a patří. Až na jeden. Kruh ohně. Ohnivá obruč, která divoce plane kolem poklidné, laskavé a milující energie patronky nepodmíněného soucitu. Měla jsem tendenci si myslet, že jde o zachování klidu v bouři. Ne, že by zrovna v tomto nespočívala žádná moudrost. Jenže lekce byla v tomhle případě jinde. Trvalo mi skoro tři roky, co se mi tenhle obraz v různých meditacích i snech vracel, než jsem pochopila, že laskavá Dolma Kar, naznačuje soucitnou moudrost, která nevylučuje zdravé nastavení hranice, zdravé vyjádření nesouhlasu, dobré odmítnutí toho, co není v pořádku. Snažila se mi ukázat celou dobu to, že soucit je základním zázemím pro vše.
Zázemím, díky němuž obstojí všechny emoce a síly, které se potřebují v dobrých podmínkách projevit, aby mohly být uznány a posléze poctivě transformovány.
(zápis z deníku, září 2022)
ukázka z připravované knihy Čakra mandala