IMPERATIV PŘÍTOMNOSTI: PLAVBA SKRZ TEKUTÁ TEĎ

Z moře časových kapek strávených na filosofické fakultě, ve mě uplěla řada  vzpomínek, které se tu a tam více či méně užitečně zpřítomňují.

Třeba jako vzpomínka na francouzského filosofa Henriho Bergsona. Ten ve svém Úvodu do metafyziky, popsal vnitřní život člověka jako ,,trvání”.

Svoji myšlenku vyjádřil představou dvou cívek, z nichž se ta v pořadí první, neustále rozmotává a rozvíjí tak trajektorii životnosti k jejímu konci. Druhé vlákno se namotává a představuje kontinuální nárůst paměti. Podle Bergsona je obtížné až nemožné prožít stejně dva okamžiky, protože druhý ponese vždy stopu prožitku prvního.

V optice jógové filosofie a transpersonální psychologie, které jsou mi sympatickým kompasem při plavbě mořem času, je takhle myšlenka dobře přenesitelná i do roviny rozvoje osobního vědomí i evoluce vědomí jako takového.

Čas je pohyblivým kontinuem teď. Tekutou přítomností, která, se v našem vnímání neustále přechyluje mezi rovninami toho co se odehrálo, co je a co se postupně stává.

MYSLET ČAS

Podle některých, je přítomnost momentem trvajícím něco mezi 44 milisekundami až 3 vteřinami.

Čas je něčím, co si člověk zvykl sledovat jako konstantu a čemuž podřizuje chod svého života. Dělá to zejména skrze rytmy a investici své životní energie do intervalů, řízených časem.

Čas na studium, pracovní doba, čas na spánek, čas na oběd, čas na odpočinek, čas zvýšené činnosti slinivky, čas na pozdrav slunce, čas na večerní hygienu, provokativní výzva jménem ,,volný čas”.

Přestože je pro nás čas tak zásadní, nedisponujeme žádným specifickým smyslovým orgánem, který by čas přímo vnímal. Vnímáme světlo, pohyb slunce a měsíce nebeskou klenbou, fyziologické odezvy našeho těla, pomáháme si vynálezem časomíry.

Přítomnost dokážeme zachytit skutečně v intenci několika vteřin, delší intervaly v řádech minut, hodin a dnů, potřebuje naše mysl symbolicky propojovat (odpoledne jsem dělala to a to, večer jsem přemýšlela nad tím…).

Vnímání sebe sama v čase, je podstatným prvkem, podílejícím se na mentální kohezi. Pokud bychom vnímali sebe sama nespojitě, bylo by naše já fragmentovanými odrazy tekuté přítomnosti.

Prožívali bychom jen čirou přítomnost a stali bychom se tak buď osvícenými anebo šílenými. Neexistovala by totiž asociativní soudržnost a ego by se rozpadlo, stejně jako naše osobnost.

Další zajímavostí je, že naše vnímání přítomnosti, je leckdy zkreslené naučenou úrovní prožívání a vnímání – vnímáme první to, co jsme zvyklí vnímat.

Neméně zajímavé je také to, že na neurologické úrovni, dochází mezi konkrétní aktivitou a jejím uvědoměním, mezi vůlí a skutkem k určitému časovému zpoždění (viz. pokusy neurologa B. Libeta).

Mentálně uvažujeme o čase obvykle jako o intervalu mezi jedním a druhým koncem.

Přesná historie všech uplynulých teď v našem běžném vědomí nezůstává.

Vzrušující otázkou je, kam se vpisuje a co je s ní dál v časovém kontinuu. Jak funguje kolektivní (ne)vědomí nebo abstraktnější představa ,,pole”, v duchu singularity nebo jógovo-tantrické ákáši, které se zde nabízí jako zajímavá vysvětlení.

ROZPLÉTÁNÍ VLÁKEN: STOPOVÁNÍ NEOSOBNÍ PAMĚTI

Ve zmíněných perspektivách tantrické jógy a transpersonální psychologie, je možné, že se mezi našimi drobnými lokálními cívkami individuálních životů a jejich nadosobním, kosmickým rámcem, neustále odvíjí jedna ,,nit”.

Na tomto místě stojí za to připomenout význam slova ,,tantra” – je to ,,vlákno”.

Vlákno, které spřádá síť různých úrovní reality, napříč časem a prostorem, v úrovni mikro i makrokosmu, které vzájemně provazuje.

Silný prožitek sebe sama, jako plnohodnotné součásti této fraktální pavučiny, je tím, co jógíni a tantrikové nazývali jako samádhi.

Je to totéž, co v různých intenzitách tohoto prožitku přináší holotropní zkušenost, odvozená od rozšířeného stavu vědomí.

Je to totéž, jako efekt nadhledu (the Overview Effect), popsaný některými astronauty po návratu z vesmírných misí (např. zajímavá osobní výpověď Edgara Mitchella z Apolla 14, pozdějšího zakladatele Institutu noetických věd, zaměřeného na zkoumání vědomí a plasticity lidské mysli).

Dá se říci, že tantra, jóga a nejedna nativní tradice z různých konců světa, svým metaforickým jazykem popisují v základu totéž, o co se v posledních letech snaží řada odvážných průkopníků z různých oborů vědy, od psychologie, po fyziku.

Tito lidé se snaží propojit vědu a spiritualitu a posunout tak staré paradigma k jeho nové verzi.

Nové, alternativní paradigma vychází z toho, že mysl nebo vědomí nevyvstává z mozku. Není jeho přímým neurochemickým produktem, jak se učíme ve školách a jak nám vštěpuje naše newtonovsko-karteziánské náboženství.

V této staronové perspektivě, dává mozek vědomí pouze konkrétní subjektivní formu.

Rozšíření vědomí z této formy nad rámec subjektu, pak umožňuje prožití jednoty, která v subjektivně omezené fomě vědomí, není zřetelná.

Celý kosmos zde prochází evolucí, v jejímž rámci se stává složitějším a vědomějším.

Tak, jako se člověk nevyděluje z přírody, ale je sám přírodou, je zde subjektivní vědomí, jemuž mozek dává jeho ,,tvar”, nedílnou součástí kosmického vědomí.

Stejně jako náš genetický kód obsahuje informace o tom, co jsme my sami osobně nikdy nezažili, je zde vzrušující hypotéza neosobní paměti celého kosmu, obsažená v pletivu našeho vědomí.

IMPERATIV PŘÍTOMNOSTI

Vraťme se ale na chvíli zpátky na zem.

S pobídkami ke kultuvaci vědomé přítomnosti se potkáme téměř na každém kroku. Roztrhl se pytel s kurzy, webináři a knihami na téma vědomého vaření, zahrádkaření a milování.

Není to špatně, jen to poukazuje na to, do jakého stupně neuvědomělé sebesprávy jsme se vlastně dostali.

Je to podobně bizarní jako to, že potřebujeme profesionály, kteří nás vyslechnou a poučí o tom, že musíme pít více vody, nezapomínat dýchat, víc se hýbat a spát.

Tréningové programy mindfulness najdeme dnes v každé druhé firmě, která se snaží držet krok s dobou. Zábavný je ovšem fakt, že na mnoha místech takové bohulibé aktivity míří hlavně k tomu, aby jejich absolventi podávali ještě větší výkon a generovali větší zisk.

Hodnota přítomnosti samotné je ale nevyčíslitelná.

Přítomnost je jediný existující čas, který protéká blíže neurčeným řečištěm.

Přítomnost je tím jediným co máme, je to jediný bod, ve kterém se můžeme živě přenášet do reality a realitu přijímat.

Jenom tady lze činit rozhodnutí, přebírat odpovědnost a iniciovat změny.

Být co nejpřítomnější v přítomnosti dává zkrátka smysl – nejen v józe.

JAKO DO ZDI

Pro člověka euroamerického formátu je typické, že v životě hledá naplnění a uplatnění.

Snaží se co nejlépe využít čas – ,,investovat a zúročit” své dispozice v sobě vymezeném časovém projektu jménem život.

Představa prázdnoty nebo bezčasí nás podvědomě skličuje. Připomíná konečnost a absenci smyslu.

Jako většinu meditujících aspirantů, kteří se v životě dostali do výuky nějakého buddhistického učitele i mne nějaký ten rok zpátky, potkala lehce frustrující zkušenost s ,,meditační” zdí.

Jde o jednoduché cvičení, kdy je horlivý zájemce o meditační radostě, posazen na pár hodin před čistou zeď, s pobídkou, aby skrze čistou plochu, která nenabízí  mysli moc distrakcí, vnímal jen to, co zde je.

Je to zatraceně těžká hra! Zeď je statická, neměnná i tak to bohatě stačí, jako podklad pro epickou obrazotvornost naší mysli.

Ironický pardox. Přestože dokážeme ve svých životech prožívat jen přítomnost, nedokážeme se na ni soustředit a plně se s ní ve své existenci prolnout.

Vzpomínám si na to, jak se můj učitel Tenzin křenil nad mým zoufalstvím a říkal: ,,Zvláštní, v čem je problém, jsi tu jen ty a zeď a zeď vypadá, že je v klidu!”

Veliká porce mentálního stresu, který dnes zažíváme se odvíjí od našich osobních životních scénářů, které si sami píšeme, anebo přejímáme od druhých. Nepochází z přítomnosti, nýbrž minulosti, ideálů a hypotetických podob budoucího.

Nedokážeme se dostatečně soustředit na přítomnost, protože v našich mentálních databankách neustále bliká výstražná směrovka lineárního času.

Zkuste se zamyslet nad tím, co by se stalo s vašimi hodnotami, sebepojetím, smyslem života, pokud byste zjistili, že jste nesmrtelní?

Nemyslím z hlediska metafyzické naděje na věčnou esenci bytí. Myslím tak, jak jste, z hlediska vašeho individuálního já.

Co by se stalo s přítomností, co by vás stresovalo?

MEDITACE STOP

Asi žádného člověka, který ke mě vstoupí do terapie nemine jednoduché cvičení, kterému říkám meditace stop.

Jedná se o prostou, ale pro život velmi užitečnou věc.

V praxi jde o to, že se zprvu několikrát denně, posléze několikrát týdně, až zcela příležitostně prostě na pár vteřin zkrátka zastavíme, podobně, jako když stopnete běžící film.

To co v dané chvíli děláme, je zkoumání scény – té vnitřní a vnější.

Cvičení je třeba provádět v bezpečných situacích, tedy ne se zavřenýma očima za volantem nebo na přechodu pro chodce.

Dobrá zpráva, je že při troše tréninku skutečně stačí zhruba 1,5-3 vteřiny k tomu, abyste si udělali překvapivě komplexní přehled o tom, co se zrovna děje s tělem, myslí a dechem, coby spojkou mezi oběma.

O tom, zda reagujete přiměřeně na přítomnost nebo spíš na něco, co je dávno za vámi nebo zdaleka ještě nenastalo.

Sebereflexe je zásadní klíč k uchopení a pochopení přítomnosti.

,,Jak zde může být rozdělené vědomí na dobré a zlé, když skutečné já je negací imaginárních světů, imaginárních bohů a jestliže je tu pouze jediné nerozdělitelné a všechápající jedno.” (Avadhútagíta 6/10)

Bb

Text vznikl pro časopis JógaDNES

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *