Je to pěknou řádku let zpátky, kdy jsem v jednom z prvních ústraní ve tmě, slyšela několik dní, pořád dokola, spíše nepříjemnou kakofonii gongů, trubek a činelů, doprovázenou opakováním slova ,,jidam”.
Jako zapálená studentka orientalistiky a již déle jógující a meditující osoba, jsem té doby měla představu, co dané slovo označuje.
A slovo ,,představa,” je zde více, než na místě, protože poznání pochopením, intelektovým uchopením a zařazením, tvoří v tantricko-jógové praxi jen jednu z úrovní, jimiž je tvořen mnohovrstevnatý celek.
Slovo jidam, označuje konkrétní aspekt buddhovství, symbolizovaný božstvem a jeho atributy. Nejde ani tak o vnější předmět zbožnosti, ale o metaforu vnitřních kvalit nebo vlastností, díky nimž (anebo skrze jejichž přeměnu) se jedinec postupně stává celistvějším a naplňuje tak svoji buddhovskou (rozuměj k osvícení přirozeně nadanou podstatu).
Bylo to hrstku let předtím, než jsem v malém domku v podhůří velkého Hímáláje poznala Tenzina, tantrického učitele, který ve mně zažehl celé souhvězdí jisker, jejichž světlo začalo výrazně osvětlovat mojí cestu, vcelku paradoxně a vcelku smysluplně, až po jeho smrti.
Jako správný džňánin s hlubokou přemýšlivou vráskou, vrytou od raného mládí mezi obočími, jsem léta zkoumala symbolické významy rozličných aspektů božstev, babrala se v archetypech a jejich různých vyjádřeních, učila se dobře vyslovovat mantry.
Modrý lotos zde, červená kůže onde, zdvojená vadžra, prsty pravé ruky mířící dolů, pak němý přídech na konci slova, cerebrály, dentály…
Ničeho z toho nelituji!
I tak jsem podstatně později pochopila i jinak, než jen hlavou a zbožným přáním, co je kouzlo jidamu a proč je moudrost neodělitelně spojena se soucitem.
Duchovní srdce a tep krve v žilách lidství
Tantra učí, že vše, co se stává předmětem úcty a péče, by od nás nemělo být zbožností odděleno, ale naopak nám napomáhat v navazování živého vztahu se stejnou potencí, ukrytou v našem nitru na úrovni potenciálu.
Platí to v principu univerzálně, ať už je předmětem naší úcty Panna Marie, zjevem nevábné hněvivé božstvo tantrického pantheonu, anebo komplikovaný obraz Avalókitéšvarových soucitných slz, z nichž se do světa zrodily nádherné Táry.
Poetický obraz lásky, sídlící jako zřídlo spojení v našem srdci, je v tantře spjat s metaforou pulzace nepostradatelného orgánu, díky kterému dýcháme, čímž se do vztahu vzájemnosti neustále dostává to, co máme ,,uvnitř” s tím, co nás obklopuje ,,vně.”
Jinými slovy – to, co nás prostupuje, je tím, co nás přesahuje.
Z čistého prostoru pozornosti – chápající prožití
K meditační práci s jidamy, vede určitá cesta, anebo lépe řečeno, obdobně, jako v jiných jógických cvičeních – fázovaná zkušenost (lamrim).
To, co je cílem, nejde pochopit intelektem okamžitě a hned na začátku, přestože bystře zkoumající a rozlišující mysl, dovede pointu praxe vcelku dobře ohmatat.
Zpočátku se učíme uvolňovat, tak aby se mysl zklidnila a pozornost si dokázala uvědomit přirozenost mysli, jako takové.
Chápající prožití toho, jak opakovaně vznikají a jak se rozpouštějí různé stavy (a představy), od nichž obvykle odvozujeme to, kým se cítíme být a od čeho pak také odvisí různé úzkosti a lpění na kolem jejich udržení, je základní surovinou.
Bez jejího ochutnání se i sebelepší praxe může stát rutinou vytváření přeludů a představ o duchovním útočišti (zde spíše unikání) a duchovním já (zde často inflace ega, anebo archetypu).
Je to v pořádku a patří to určité fázi, kterou je dobré uznat a pojmout jako nástroj učení.
U svého učitele tantrických meditací jsem se prvně setkala s důrazem na rozlišení mezi pobídkou: ,,imagine – představ si” a ,,from the spacious awareness let arise – z prostorné pozornosti, dovol, ať povstane.”
Své doby se mi věc zdála jako slovíčkaření, až po letech trpělivého vracení se do praxe, jsem díky chápajícímu prožití navnímala jasný rozdíl, který se se obtížně vysvětluje, bez projití fázemi.
Mrzelo by mě, když by tahle část textu vyzněla jako odrazování od praxe a vyzdvihování něčeho obtížně přístupného, nad běžně se objevujícím.
Můj záměr je opačný.
Je to podpora k ochotě, odvaze a pokoře, vracet se k tomu, co nám uniká.
K tomu, abychom prošli fázemi, které jsou zde právě proto, aby nás postupně učily chápajícímu prožití.
Paradox dnešní doby je ten, že činí vše (včetně učení) dobře dostupným, aniž by dostupnost sama o sobě zákonitě garantovala dobrý přístup a dobré využití.
Díkybohu, v našich lidských žilách, tepe jemný a tichý zvuk duchovního srdce – orgánu pokory, odvahy a soucitného (spolucitného) propojení.
Ne nadarmo se v textech opakuje, že základním vybavením tantrického adepta je to, aby byl ,,sahridaja – ve spojení s duchovním srdcem.”
Z čistého prostoru pozornosti, který vystupuje na pozadí mentálních systol a diastol, pak může docházet k tomu, co se někdy nazývá jako vyzařování potenciálu (žinlab).
Slovo žinlab se někdy překládá jako požehnání, anebo transmise. Doslovně se jedná se o ,,vlny síly,” anebo také přenos, jehož jádro je energetické (proto vyzařování).
Jeden krok a stopa požehnání, uštědřená světu
A právě tady, bez opory v trpělivé praxi, dochází někdy k tomu, že požehnání chápeme čistě jako něco přicházející shůry, čeho se nám skrze milosrdenství dostává.
Ne, že by to bylo špatně!
To, co nám může uniknout, je chápající prožití toho, že požehnání vystupuje v podobě jidamu z našeho vlastního potenciálu, ukrytého celou dobu uvnitř.
Viděno ,,vně” se stává předmětem potřebné úcty i mementem.
Ztělesněnou moudrostí, vyjádřenou mnoha aspekty, v níž díky soucitu můžeme nalézt útočiště.
Moudrostí, jejíž útočištěm, je celou dobu potenciál v našem srdci.
V srdci, z něhož vyzařuje ,,ven” a v němž se jako v útočišti, opět rozpouští.
Podobně jako se formují slova, která právě píši a která se právě teď znovu rozpouštějí ve vašem srdci a mysli (srdce-mysli)
Přijetí útočiště u ,,vnějšího jidamu,” je leckdy jednodušší postup, než postupná cesta soucitnosti k sobě samému. A to ve všech vrstvách, které mohou zastiňovat jeho přítomnost uvnitř.
Vtip je, že obvykle nestačí přeskočit potřebné fáze tím, že ,,chápeme,” oč jde.
Krásné je, že podobně, jako naše fyzické srdce trpělivě udržuje koloběh po čas našeho osobního života zde na zemi, udržuje naše duchovní srdce pulzaci, která stále dokola, dává další a další možnosti, jak pochopit a zároveň prožít.
Ne nadarmo jsou jidamy často spojeny s živly, jimiž je tvořen tento svět, procházející cykly nádechů, výdechů a zastavení.
Ne nadarmo se zobrazují s atributy, které připomínají důležitost fází (lotos, světové strany, roční období) a úhlů pohledu (barvy).
Ne nadarmo se zobrazují ve vztahu k cyklům a stálosti (měsíc a slunce).
A ne, nemusíme všemu rozumět.
Jidamy nejsou snovým pantheonem, k němuž prosebně vzpíláme a k němuž utíkáme od výzev vlastního života.
Jsou zde jako ušlechtilí a někdy vpravdě děsiví učitelé moudrosti, která nemá obvykle dobré využití, aniž by byla prostoupena soucitem.
Soucitem, který podobně jako srdce člověka, přirozeně pulzuje – od středu ven a zvenčí zpět ke středu.
Soucitná Zelená Táro,
pravou rukou trpělivě žehající opakování
díky němuž nadechujeme,
abychom znovu vydechli.
Táro s laskavým pohledem,
co dává šanci růst
i květu, který uvěřil snu
o odtržení od vlastních kořenů.
Zelená Táro,
meditující s otevřenýma očima,
s pravou nohou nakročenou do světa.
Dovol, ať ve Tvé soucitné moudrosti naleznu útočiště,
a přijmi prosím útočiště v mém srdci,
takovém, jaké je.
text byl napsán pro periodikum JógaDnes