Pravou podstatou je transparentnost, jasné vyzařování bez zabarvení a prostor.
Slýchám to odmala, slýchám to tisíc let a v toku času se celou dobu snažím přívést mysl domů.
Možná je má snaha příliš velká, vyvažovaná tu a tam adekvátní porcí liknavosti.
Můj oblíbený mytolog Joseph Campbell, kdysi řekl, že zatímco se Sigmund Freud snažil chytat ryby, seděl přitom na velrybě. Shrnul tak dojemnou pošetilost, vyplývající z omezeného pohledu v rámci široké skutečnosti, byť může být sebelepší a sebevýznamější (což psychoanalýza své doby také bezpochyby byla).
Přemýšlím, co je moje velryba a napadá mne, že je to čas.
Zítra mi bude tři a třicet, Kristova léta, ale o to ani nejde.
Oceánské vědomí je mořem, ve kterém lze chytit ledasco.
Prut je karma a zdatnost v chytání je možná dharma.
Kolikrát mi asi vypadl prut z ruky?
Prošla jsem řadou učení. Někde se velebí nečinnost a čisté pozorování – není prut, není dovednost, zpochybnit lze úplně vše.
Jinde se šermuje s dovednostmi, sčtíají a odčítají se vlivy větru, hvězdné konstelace,analyzuje se hybnost zápěstí a podmořský biotop.
Pocity, rostoucí z rumiště různých přístupů, takmohou být všelijaké.
Vzpomínám si, jak mi jednou můj starý učitel meditace řekl:
„You could be the Princess of Karchen but you are too lazy.“
(Mohla bys být princeznou z Karčenu – Ješe Cchogyal, ale jsi moc líná.)“
O den později pak:
,,You are too zealous even in the attempt not to blink.“
(Jsi příliš horlivá dokonce i ve snaze nemrkat.)
Drahokame soucitu, svítíš hned vedle pytle s kočičím zlatem a starým nádobím!
Veteše mysli a srdce jsou nádherným dědictvím dávných časů, které zpřítomňujeme.
A přestože vím, že mí jemnocitní přátelé ze seberozvoje nemají rádi podmiňující ,,měl/a bych,“ myslím si, že bychomstejně měli býtvůči tomuto odkazu pokorní a přirozeně se uvolňovat do vděčnosti.
Nejde to dost dobře s nákupní mentalitou, s níž si někdy osvojujeme dary věčnosti – dvě kila soucitu, výběrovou vděčnost od kosti a sebepřijetí z dovozu.
Tak rádi tlačíme na pilu a tolik se divíme, že pila způsobuje protitlak.
Na druhé straně existenciální houpačky, pak ignorujeme veškeré nástroje a divíme se, že kláda zůstala nehnutě ležet a nemáme co na otop.
„You funny people!“ říkal Tenzin.
,,We funny people!“ směje se moje srdce ve zpřítomnění vzpomínky, co má podobný osud jako džin z lahve…
Když se mě dříve lidé ptali na smysl osobní jógové praxe, meditací a rituálů, brblala jsem cosi o átmanovi a mókše, samsáře a nirváně.
Tedy, ne že by mě to zcela pustilo.
Když se nad stejnou věcí v rozvaze uvolním teď, je to tak nějak jednoduší.
Ze světa pojmů bych si půjčila slova jako prostor, jasnost a lehkost.
Minulý týden jsem dostala jednu z nejhezčích zpětných vazeb na dlouhodobý kurz, který jsem vedla, když absolventky děkovaly za to, že jim přinesl hloubku a moudré zprimitivnění.
A tak mojí pilou zůstává stará dobrá svatá trojice nástrojů, co jsem si kdysi napsala do deníčku, zatímco jsem skoro bez mrkání naslouchala šikmookému šibalovi, který si ze mě dělal srandu:
Otázka: Co je skutečně důležité? (Pointing out what is really important.)
Postoj: Rozhodnutí toto následovat. (Decision to follow.)
Nastavení: Důvěra v možnost a schopnost projít procesem. (Cofidence to go throuh the process).
Lehkost, jasnost a prostor nám všem.
Ó synu vznešeného rodu, tvá nejvnitřnější přirozenost mysli, ve které zářnost a prázdnota jsou neoddělielné se nachází ve velké mase světla. A právě protože nezná vzniku ani zániku, je to Buddha neopomíjejícího světla (Amitábha).
(Bardo thödol čhenmo – Tibetská kniha vysvobození z barda nasloucháním)
Barbora Hu
(text byl napsán pro časopis JógaDNES)