Co mají společného Freud, Jung, cíle buddhistické sanghy a psychicko-fyziologický kšétram (pole) druhé čakry? V jistém ohledu vše, v jiném jen něco málo. Obě varianty mohou být zajímavé. Začněme zvolna. Tento text pojednává o principu slasti, potřebě spokojenosti a uspokojení, jako jedné z hlavních vnitřních dynamik, které ovlivňují anaše životy. A také o tom, kde a jak se tuto potřebu snažíme obvykle naplnit.
POZOR ZKROUCENÉ BRÝLE!
Na úvod je třeba podotknout, že kostru celého zamyšlení tvoří perspektiva, která mi osobně dává smysl a se kterou nemusí každý souhlasit. Součástí této perspektivy je přesvědčení, že každý jedinec je ve své podstatě duchovní esence, zažívající lidskou (tj. specifickou mentální a fyzickou) zkušenost. To znamená, že vše co v životě zažíváme, co hledáme nebo k čemu se upínáme, máme odjakteživa v sobě v úrovni podmíněností a potenciálů. Záleží, jak s konkrétními obsahy nakládáme. Dále, že vše (projevené i neprojevené) disponuje svojí energií a že mezi různými formami energie je neustálý kontakt. Velmi zjednodušeně řečeno, je to důvod proč se určité myšlenky, prožitky nebo emocionální komplexy za jistých podmínek mohou vepsat do rámce naší fyziologie a proč má naše fyzilogie vliv na náš psychický stav. Součástí mojí optiky je i to, že lidské tělo vnímám jako inteligentní projekční plochu ke ztvárnění jemných scénářů na pozadí, která navíc disponuje znamenitým symbolickým výrazivem. Člověka vnímám v jeho individuální i kolektivní (a zároveň vědomé i nevědomé) rovině a mezi oběma rovinami příčinný a navzájem tvořivý vztah. Uvědomuji si, že má optika může některé věci interpretovat v jiném světle a tak na ni raději předem upozorňuji.
FREUD, JUNG A BUDDHA U KULATÉHO STOLU
Jednou z ústředních idejí buddhismu je prosté a zároveň výstižné přesvědčení, že všechny bytosti chtějí být šťastné a vyvarovat se utrpení. Dalo by se namítnout, snad s výjimkou těch, již trpících nějakou formou psychopatologie, která si v utrpení libuje. Ať už je řeč o Buddhových nohsledech či autoritách té či oné psychologické školy, dalo by se snad říci, že všichni dotyční vidí v člověku i lidském pokolení inherentní snahu o to, být spokojený. Přeneseně řečeno ,,dosáhnout uspokojení”, zde nikoliv v kontextu jen sexuálním, ale spíše existenciálním. Jde o slastný stav mysli, těla i duše. Stav, kdy se cítíme naplněni. Jelikož plošně existenciální spokojenost je vyšší a leckdy obtížně dosažitelná meta, spokojíme se obvykle s uspokojením instantnějšího charakteru. Hledáme spokojený stav mysli, těla a duše jak to jde, tam kde to jde, alespoň na chvíli.
Simgmund Freud, zakladatel psychoanalytckého směru a jedna z klíčových osobností moderní psychologie, jemuž dnes nezřídkakdy bývá vyčítán jednostranný pohled, byl přesvědčen, že každý člověk je ze své podstaty dost zásadně fyziologicky determinován. To znamená, že spodní struktura jeho osobnosti, Freudem nazývaná Id, která komunikuje skrze pudy (éros a thanatos), dostává jedince témeř pořád do konfliktu mezi nevědomou pudovou touhou a vědomou snahou o její regulaci. Člověk je dle Freuda řízen libidem, coby mentálním aspektem sexuální energie, která potřebuje být vybita a naplněna dosažením slasti. Libido prochází u každého jedince různými fázemi, pro které jsou klíčové zdroje dosažení uspokojení, které ale stále nese sexuální náboj. Tyto fáze Freud definoval jako orální (skrze ústa / kojení), anální (skze kontrolu vyměšování), falické (skrze kontakt s vlastním pohlavím), latentní (skrze přesměrování tužby do vnějších zájmů), genitální (skrze sexuální styk s druhou osobou). Freud dále definuje tzv. fixaci libida neboli regres, což v jistém slova smyslu ,,zamrznutí” na určité fázi libidózního vývoje. Tak vysvětluje četné perverze anebo prosté nevědomé preference (např. fixace na velká ňadra u orální regrese atp.). Většina mentálních poruch s přesahem do neuróz a psychóz, dle Freuda zkrátka vychází z konfliktu mezi libidózním puzením Id a snahou je potlačit. Na obhajobu Freuda, který navzdory své jednostrannosti přinesl moderní psychologii mnoho zásadních a stále platných poznatků, je potřeba také připomenout to, že sám Freud žil a pracoval v době, které předcházela obecná tabuizace sexuality, což zvyšovalo celkové napětí kolem sexu samotného i možností se s ním zdravě vypořádat.
Carl Gustav Jung, lidský fenomén a zakladatel hlubinné psychologie, byl zprvu Freudův žák, později v mnoha aspektech jeho teoretický oponent. Jung neomezoval libido jen na jeho sexuální náboj. Libidem označoval veškerou psychickou energii, propojující různé úrovně psýché, která má v jistém smyslu integrativní funkci. Libido se v tomto kontextu dá vnímat jako psychická konstanta, život uvnitř s životem vně. Pokud je proud této energie narušen, vzniklé výchylky obvykle vedou k patologiím. Pro Junga bylo klíčové najít pro libidózní energii volnou cestu. K uvolnění libidózních tlaků navrhoval mimo jiné cestu symbolickou, skze nabídnutí vhodného kanálu metafory (např. v tvořivosti či spiritualitě).
Je pravda, že volba terapeutického postupu pro dejme tomu hysterickou pacientku, by se u Freuda, Junga a Gautamy Buddhy patrně lišila. Důvod proč jsem zmíněné pány usadila k jednomu stolu je ten, že se všichni zajímavým způsobem zabývají vnitřním pohonem či puzením, které v člověku v různých kontextech generuje úsilí o slastný stav spokojenosti.
O KULATÉM STOLU JMÉNEM SVÁDHIŠTHÁNA
Já sama bych se u kulatého stolu raději setkala spíš s Jungem, než Freudem (byť by terapeutická pohovka asi byla nakonec asi pravděpodobnější než ten kulatý stůl). Přesto zůstaneme v poli úvah, kde tu a tam vykoukne Jung, ale i Freud. Druhá čakra (dosl. kruh, kolo) se stejně jako jiná energetická centra nachází na úrovni našeho vitálního těla (pránámajakóša). I tak se její dosah dotýká mimo jiné hrubé tělesné struktury. Anatomicky se váže na okruh pánve a kyčelního celku, sakrální kosti. Fyziologická vazba se dotýká gonád, hormonální fuknce vaječníků a varlat. Zdrojem smyslové percepce je svádhištány chuť a orgánem genitál. Do pole naší psýchy přináší svádhišthána mnoho zajímavých podmíněností i potenciálů. Jednou z hlavních podmíněností svádhišthány je pocit neúplnosti. Tedy to, že si uvědomujeme, že naše identita obsahuje dva póly (animus a anima) a také to, že k pochopení sobě vlastního pólu potřebujeme integrovat ten opačný. Kolbištěm pro tento trénink jsou vztahy. Proto je důležitým potenciálem druhé čakry vztahová inteligence. Prvním klíčovým a ve freudiánském smyslu zakládajícím vztahem, je zde vztah k rodičům. Dle mého názoru zvláště vztah k rodiči opačného pohlaví. Tento základní vztah ukládá do našeho něvědomého pole záznam o pozitivním nebo negativním vzoru opačného pohlaví a jeho vlastnostech. Zároveň mnohdy zakládá také pozitivní nebo negativní závislosti na něm, ve smyslu vidím jej jako ideál, anebo chci se vůči němu vymezit opakem (v obou případech se k němu ale závisle vztahuji). Další důležitou podmíněností svádhišthány je to, silná potřeba přijetí druhými (primárně rodiči) pro pocit, že mohu přijmout sám sebe. To že celý proces sebepřijetí má spíš opačný směr, obvykle chápeme až později v dospělosti. Chceme být milovaní a cítit, že druzí lidé chápou naši hodnotu. A tak se velmi brzy začínáme přizpůsobovat kritériím okolí. Učíme se sociální adaptaci, což je mimochodem další potenciál svádhišthány. Díky tomu brzy pochopíme, že něco z našeho chování, charakteru či tužeb, je vnímáno jako žádoucí a něco jiného jako nežádoucí. A protože jsme citliví (další potenciál druhé čakry), volíme obvykle strategii potlačování nežádoucího a akcentaci žádoucího. Začíná se tak rychle formovat persona (maska role, upřednostňované já) a stín. Čím více srůstáme s personou, tím roste naše závislost na ostatních lidech jako vnějším zdroji našeho sebepotvrzení.
Dalšími klíčovými aspekty svádhišthánové psychologie jsou princip slasti, potřeba uspokojení, potřeba emocionálního prožitku a mechanismus kompenzací. Co to znamená v praxi? Na úrovni našeho mozku je druhá čakra spojena s centrem odměn. Sdílíme je s ostatními savci a pokud věc velmi bagatelizujeme, je zodpovědné za to, abychom nestagnovali a neustále překonávali bariéry mezi překážkou a úlevou, abychom na konci každého bažení očekávali slast, navíc se silným pocitem, že kýžená úleva je dozajista za poslední aktivitou. S tím souvisí do značné míry i další svádhišthánová podmíněnost, kterou je schopnost rozpoznat zdravou hranici a intenzitu v činnostech které nám přinášejí potěšení. Odsud se můžeme posunout k podmíněnosti další, kterou je závislost a mechanismus kompenzace. Pro jednoduchou představu věc můžeme chápat tak, že nespokojenost nebo neschopnost dosáhnout štěstí (slastného pocitu) v jednom poli života, často řešíme tím, že se závisle upneme ke zdroji jiné satisfakce, která nám dané manko na chvíli překryje. Spadá sem napřklad kompenzování sexuální slasti vztahem k jídlu (nadmíra / restrikce), řešení emocionálních problémů inklinací ke specifickým drogám (exaltujícím anebo tlumícím, patří sem i cukr, káva nebo alkohol) anebo kompenzování citové bezmoci workoholismem.
A kde je zde sex? Prakticky ve všem výše zmíněném. Svádhištána má vazbu k sexuálnímu pudu jako takovému, který u člověka propojením erotické touhy a rozmnožovacího pudu. Typicky svádhišthánovou podmíněností je zde model ,,něco mám, co ty nemáš, dej mi to, dám ti co nemáš”. Díky svádhištáně hledáme uspokojení v těle a tělo používáme jako komunikátor emocí. Procházíme si různé úrovně intimity, od té fyzické po tu duševní. Nezříkakdy se sexualita stává manéží, kde legitimně (pokud jsou s nimi oba partneři seznámeni a souhlasí) vystupují témata našeho stinného pole, kde vystupujeme z rolí a konvencí. Tak, abychom skrze druhého pocítili a prožili úplnost sebe sama. To je ostatně význam slova svádhišthán – místo sebe sama.
Barbora Hu, psáno pro časopis JógaDNES
více z ranku psychologie čaker najdete v knize autorky Teorie čakra jógy: cesta od podmíněnosti k potenciálu