Hodně z vás se mě mezi dveřmi zvídavě ptá, co jsem vlastně dělala v Moskvě a jaké to bylo.
Tedy, bylo to mocné, Moskva je mastodont a má i svou poetickou tvář a bohatou mimiku.
Nepotkala jsem zde kocoura Behemota z mého oblíbeného románu, ale potkala jsem mnoho jiných, magicky realistických souvislostí mezi městem a lidmi, jógou vnější a vnitřní.
Stejně pestrá byla spleť osobních motivací, která mě sem přivedla. Směsice pragmatických důvodů a zcela iracionálních pohnutek.
Zásadní impulz se dá vystihnout šesti slovy, které mnou lomcují už docela dlouho: Chaya/Shadow Yoga – Shandor Remete – Emma Balnaves.
Jóga stínu o které teď mluvím nemá kupodivu téměř nic společného s jógou stínu, které se věnuji už pár let a která se zabývá převážně stinným polem psýchy v duchu C. G. Junga a jeho somatizací, to vše v jógové perspektivě.
Mohlo by se zdát, že trpím nějakou obskurní fascinací stínem, ostatně, slyšela jsem o sobě v pražském jógovém rybníce různé zkazky. 🙂
Myslím že ne, byť se téma stínu vskutku citelně prolíná mým životem i jógovou praxí.
Zpátky k Moskvě.
Právě zde probíhal dvaceti hodinový seminář této školy, do které není úplně snadné proniknout, technicky i metodicky.
Na rovinu, moji učitelé byli vždy dost charakterističtí divousové, kteří obvykle učili a učí provokací.
Shandor Remete, nyní sedmdesátiletý ,,srbský Maďar žijící v Austrálii“, který jógu praktikuje od svých šesti let, s přestávkou, kdy hledal otce odveleného na Sibiř, válčil ve Vietnamu, učil se kung-fu, boji s mečem v zemi vycházejícího slunce nebo se léčil z horlivostí rozlámaného ramene, ztělesňuje třešeň na dortu mého dosavadního vývoje. Nutno říct, že jeho partnerka Emma je o chlup vlídnější.
Oba dva působí zhruba o dvacet let mladším dojmem, než jaký je jejich biologický věk.
Shandor je přísňák a správňák. Učí metodou ,,get it or forget it.“
Pokud chápete pomalu nebo si jedete svou, vyrazí vás z výuky. Viděla jsem pár zhrzených Turků a Arménů nasupeně opouštějících seminář, který si ,,ale zaplatili.“
Je místy drsný, ale ne z pózy.
Je to forma tvrdosti s jasnou příčinou i cílem, takovou beru, navzdory svému problému s autoritou.
Shandor, mimo jiné přímý žák B. K. S. Iyengara, strávil mnoho let v jižní Indii a také Nepálu, studoval kaula tantru, marma vidju, dramatický tanec bháratnatjam a kathakalí. Ve své škole vychází z textů, kde jak známo, mnoho ásan není.
Je to člověk, který umí improvizovat, ale v rámci improvizace nic netahá jen tak z prstu. To mě fascinuje.
Čhájá jóga je strukturálně dost složitá. Její forma postavená na kostech hatha jógy, tantrické energetiky a siddha siddhánty, obsahuje mnoho formálních prvků z kung-fu, čchi kungu a jihoindického dramatu (nrtta/natja).
Aby fungovala, nelze v jejím rámci jen koordinovaně hýbat údy, ale je třeba hýbat energií.
Čhájá jóga zároveň pracuje s mnoha energetickými koncepty adhár, marem a nádí, pohyby měsíce a biorytmy.
Je opravdu složitá a i z toho důvodu není (díky bohu) stylem, který se naučíte za víkend a který vyhledávají masy lovců jógových bobříků, jakých je dnes všude habaděj.
Aby ji mohl někdo učit, musí absolvovat alespoň šest let studia s pověřenými učiteli. Nutno dodat – bez certifikátu, nebo akreditovaných hodin, započitatelných do ,,soutěžní tabulky Yoga Alliance“. To je sympatické.
Aby jste mohli postupovat v praxi, musíte zvládnout mnoho protokolů praxe. Tohle není to úplně sranda.
Moje motivace začít, je – jak jsem řekla na začátku, spletitá.
Iracionální popudy se týkají toho, že mě zhruba deset let oslovuje kung-fu, pro které jsem před dekádou a kus zvažovala, že půjdu spíš na sinologii, než indologii. Můj hlad nakonec kupodivu uspokojilo to, že jsem se okrajově věnovala tai čchi, mistru Čuangovi, strávila dva semestry s klasickou čínštinou a vzala si neplánovaně za muže čtvrtinového Číňana.
Podivnější je fakt, že nějak (neptejte se jak), tuším, že jsem ,,kdysi“ měla ,,jakési“ pletky s bojovým uměním kalaripajat a s marmami jsem pracovala asi jinak, než jako dnes, na masážním stole, byť se je teď vypjatě musím učit úplně nanovo.
Do balíku podivných vazeb patří i to, že pár let tuším, že se mám potkávat se srbským Maďarem, co umí být fakt protivnej. Ostatně jako můj srbský učitel hindštiny z vysoké školy.
Na každý pád, moskevská zkušenost byla velmi cenná a vím, že jí tohle trknutí o čháju zdaleka nekončí.
Poslední noce moskevského pobytu jsem strávila v horečkách, zimničním třasu a s naštvaným žlučníkem.
Možná moc horlivosti do praxe (to já umím), možná vzdor, možná salát z mořských řas zapitý vodou z monter-hostelového kohoutku…
Bylo to dobré. Všechno.
Bb