Kultura nádechu
Máme rádi růst. Máme rádi stabilitu.
A tak by bylo vcelku divné, když bychom nechovali sympatie i k představě trvale udržitelného růstu – ekonomického, ekologického, seberozvojového, či individuačního, neřukuli duchovního!
Už pár tisíc let rosteme, za několik posledních století a dekád, jsme se pak stali s nadsázkou něčím, jako globální kulturou nádechu.
Máme plné ruce práce, plná města, plné regály, plné diáře, naše duchovní plíce se dmou vším, co jsme stačili načerpat.
Jen se tak umět uvolnit.
Příběhy noci a dne, příběhy středu
V symbolických systémech celé řady starých národů a jejich učení, nacházíme obvykle jeden elementární motiv v podobě duality.
Tedy základní vztah mezi dvěma protiklady, díky nimž je možné se jednak orientovat, jednak (a to je neméně podstatné), také uvažovat o existenci středu.
Jinými slovy, každé nahoře a dole, každé napravo a nalevo, každé vnitřní a vnější, minulé a budoucí, světlé a temné, mužské a ženské, pozemské a nadopozemské, věčné a dočasné, musí zákonitě mít také jakési ,,mezi”.
Ve stejné logice musí být dvě / dva, aby byl možný nějaký základní vztah.
Strukturalisté tomu v kulturní antropologii říkají binární opozice, technicky uvažující pak ,,nulky a jedničky”, hatha jógini a tantrici pak poetickým opisem hovořili ve stejné notě o slunci a měsíci a jejich síle, či o protikladném tanci potencí (bindu / tiglé).
Spanda a rytmus kontinua
Spanda, anebo také sphurana, je pulzací životní síly, kterou lze zakoušet v podobě symbolockého tepu existence, anebo v praxi také jako rytmus pohybu prány.
V severoindindických liniích tantry, někdy ne úplně šikovně nazývaných obecně jako ,,kašmírský šivaismus”, představuje spanda žehnající prapůvod veškérého existenciálního pohybu.
Tedy bez nadsázky něco, jako božský zdroj veškerého bytí, který je ve své plnosti stále obsažen a prostoupen vším, co zkrátka je.
A to na úrovni tiché a jemné vibrace, jež se neustále, rytmicky pohybuje mezi středem (zdrojem) a tím, co se k němu váže.
Ten představuje jakýsi střed, ze kterého se vše formuje a v němž se zpětně vše rozpouští.
Odtud také plyne symbolická fascinace tantrických učení prázdnem, liminalitou (meziprostorem – tib. bardo), středovou linií (axis), anebo také ,,místem” mezi nádechem a výdechem (kumbha).
Holotropní / heliotropní povaha bytí
Abych byla přesnější, řeč není jen o respiraci a dechových pohybech, byť právě z nich se třeba i díky fyzické rutině hatha jógy, můžeme naučit opravdu hodně.
Když prozkoumáte většinu protokolů (daných sestav) fyzické praxe různých škol, vycházejících z hatha jógy, všimnete si patrně, že většina úvodních praxí, ,,prvních” či ,,vstupních” sérií, je spíše o předklonech, stabilizaci a uvolňování, než o přehnaných expanzích.
Někde se tyto postupy dokonce nazývají jako čikitsá – doslovně očista, přeneseně uvolnění se (od něčeho).
Předtím než nadechneme, potřebujeme vydechnout, předtím, než budeme aktivní, je třeba si odpočinout.
A světe div se, předtím, než se naučíme něco nového, obvykle se také potřebujeme odnaučit něco starého.
Dříve, než se jako slunečnice celý den, začnem otáčet za sluncem, neměli bychom zapomenout na fakt, že i slunce zapadá – tedy ve smyslu ,,mizí za obzorem”.
V rámci paradigmatu transpersonální psychologie figuruje klíčový aspekt, který se týká holotropního pohledu na lidskou psýché.
Týká se jednoty (holos) a jakéhosi defaultního nastavení, k této jednotě, anebo celistvosti přirozeně směřovat (trepein).
Jednoduše řečeno, kdesi (a možná že uprostřed) naší pomyslné duševní mandaly, existuje cosi, co nás vede k sjednocení všech fragmentovaných částí našeho bytí, něco, co je a priori léčivé, ve smyslu vyrovnávající.
Toto transpersonální ,,něco”, co Stanislav Grof nazýval svého času jako ,,vnitřní radar”, není až tak daleké tantrickému drahokamu dokonalosti (gem of perfection), semenu, či ingredienci k osvícení (seed of englightenment).
Tedy symbolům vybavenosti na plnost, celistvost, anebo seberealizaci (sebeuskutečnění), chceme-li.
Tato holotropní dispozice, je trvalým darem pro naši existenci.
V jistém úhlu pohledu představuje ,,to neměnné”, příslovečné šivovské (vědomí), o němž hovoří indické rodiny tantry.
,,To proměnné” šaktické (tedy energie), má pak spíše heliotropní charakter.
Znáte to, energie jde za pozorností.
V tantře to platí i naopak.
Je užitečné si však uvědomit, že energie se málokdy pohybuje lineárně a konstantní rychlostí nebo intenzitou.
Slunce (hélios), alespoň před perspektivou našeho vědomí (spolu se zemí rotujících pozemšťanů) ,,vychází a zapadá,” sílí a slábne, přídává a ubírá vnímaného světla i tmy.
Heliotropní pohyb, je tendence všeho živého růst směrem ke zdroji slunečního záření.
A nyní je třeba dodat to zásadní – v rytmech.
Rytmy a dynamický klid
A když říkám rytmy, nemyslím tím nic jiného, než přirozenou pulzaci růstu a pádu, pomyslné skládání a rozkládání řádu, tanec vznikání a zanikání, expanzi a kontrakci, nádechy a výdechy tvůrčí inteligence.
Hezky čitelné je to i u taoistů, kteří hovoří o věčném tanci polarit, které se nejen vyvažují, ale také ze sebe vyrůstají. Platí zde i to, že na vrcholu jedné síly se objevuje vždy její protiklad, stejně, jako za vrcholem nádechu začíná výdech a po nejtemnější fázi noci svítání.
Podobné úvahy pak nalezneme i v postmoderních biodynamických přístupech k tělu, psýché a energii, kde se často hovoří o dynamickém klidu.
Tedy zas a znovu, o nečem ,,uprostřed”, anebo také o třetí klidové síle v níž a díky níž se rytmicky pohybují protiklady.
Siddhi všedního dne a velkolepá prostota
Tantrické texty i sútry jsou plné zmínek o vyjimečných schopnostech a dovednostech prakujících. Nazývají se siddhi, podle slova siddha (mudrc). Nechme teď stranou, že v hlubším slova smyslu je siddhou, neboli mudrcem spíše ten, který hledí na skutečnost celistvě (neomezeně), spíše než středověký fakír, kterého zafixoval v našem vědomí moderní orientalismus.
Patří sem fantaskní um typu zvětšení se do nadlidských rozměrů, či schopnost cestovat časem.
Aniž bychom se museli pouštět do divokých spekulací, co se tím vlastně myslí a zda je to vůbec ,,reálné”, může být užitečné připustit, že jde možná (ostatně jako u celé řady esoterních textů) o metaforu.
Jedním ze zmiňovaných siddhi je i prápti , neboli schopnost neomezené expanze.
V sútrovém textu Jógabhásja (3.45) se třeba uvádí, že právě díky této schopnosti, je možné, dotknout se měsíce konečky prstů.
Pro mne osobně je na tantře atraktivní zejména její velkolepá prostota. To, že odraz všeho velkého vnáší v malém do nitra, že vše vysoké a transpersonální, protíná s běžným a lidským.
Buď jak buď, jsem přesvědčená, že třeba právě taková prápti siddhi, jako schopnost expandovat tak, že se prsty dokneme měsíce, má vcelku praktický rozměr.
A že když se na ni podíváme oběma očima, uvidíme celistvější obraz, který přináší moudré poučení o tom, že prostě a jednoduše nemůžeme jen trvale růst.
Luno luno,
jak bychom se tě mohli dotknout v ostrém světle dne,
unaveni z věčného natahování se na špičkách,
bez toho, abychom zvolna vydechli do náruče tmy.
Barbora Hu
text byl napsán pro tištěné periodikum JógaDNES