V úvodní části této knihy, jsem zmínila, že kumulaci poznatků o jemné energetice zasahující do fungování těla i psýché, zakotvili ve svých nativních tradicích příslušníci mnoha světových kultur. Proč tomu tak je, si lze vykládat v zásadě třemi základními přístupovými hledisky.
Tím prvním, je pragmatičtější idea difuzionismu, tedy názoru, podle kterého se konkrétní kulturní prvky a obsahy, šíří skrze kulturní kontakt různých etnik fyzickou migrací. Do tohoto rámce lze zařadit spekulativní představy o tom, že jakési prototantrické učení, zahrnující i nauku o jemněhmotném prostoru energetické fyziologie, bylo buď součástí kulturní vybavenosti původních obyvatel indického subkontinentu, kteří započali být kolem roku 1500 př. n. l. vytlačováni z původní domoviny nájezdem árijských kočovníků, považovaných za nositele védské moudrosti, která se na subkontinentu postupně etablovala a vyvinula v bráhmanismus a hinduismus, anebo importem z rozlehlých krajin praindoevropské domoviny.
Přesné etnické určení původních obyvatel subkontinentu, je i dnes obtížné a používá se tedy lehce vágní označení protoindická kutura. V indologických studiích je stále frekventovaný názor, že šlo patrně o drávidskou, australo-asijskou, či negritskou populaci.
Jako příčina výskytu podobností mezi jednotlivými systémy, které se dají nalézt napříč nativními kulturami Afriky, Asie nebo Ameriky, je zde označována přímá kulturní komunikace a výměna. Zdánlivě logickou úvahu trochu znesnadňují reálné možnosti mezikulturního kontaktu v době, z níž se obvykle jednotlivá učení zhruba odvozují. Kulturní kontakt je samozřejmě přirozeným a mnohdy všestranně obohacujícím fenoménem, kterému nelze upřít vývojový vliv na konkrétní kulturní obsahy. Omezit ale vše do úrovně fyzické výměny nefyzických idejí, je myslím hrubou redukcí, kterou je dobré s úctou ponechat historii.
Druhý názorový proud, zajišťuje prizma vývojového paralelismu. Ten se zjednodušeně řečeno zakládá na představě, dle které se v podobných podmínkách a v konfrontaci s podobnými jevy a tématy ve vnějším i vnitřním světě, začali lidé na různých kontinentech zkrátka zaobírat podobnými věcmi. A došli k velmi podobným závěrům.
Třetím východiskem, je metafyzické pojetí, které předpokládá, že vhled do smysly neuchopitelného pole energie, ducha a jejich vzájemného působení se zkrátka některým jedincům přirozeně otevírá jako pomyslné subjektivní kukátko do univerzálního pole podstat. Nezřídkakdy se tak děje v úrovni rozšířeného stavu jinak individualizovaného vědomí.
Poslední dvě východiska (paralelismus a metafyzické pojetí) se opírají o stejný předpoklad, kterým je existence něčeho, co bychom mohli nazvat jako transpersonální dimenze, či kolektivní vědomí. Klíčovou roli zde hrají podmínky, díky nimž se obsahy z tohoto pole člověku vyjevují.
Představme si moudré muže, ženy i děti, kteří na určitém stupni vědomí a duchovní aspirace, mohli nazřít něco, s čím posléze začali vědomě pracovat.
Stejný způsob nazření, či vhledu se odráží de facto ve většině posvátných textů napříč kulturními tradicemi. Na tantrismu je mi sympatické to, že dává důležitost přímé osobní zkušenosti, zároveň ale akcentuje osobní, tedy lidsky podmíněný způsob interpretace toho, co zažíváme. Nespatřuje v tom poklesek, ale další úroveň učení – cestu, jak nalézt a uskutečnit nadosobní moudrost, řekněme zdravě osobním způsobem.
Téma čaker a jemné energetiky, odvozené z indické tradice se v podstatě několika málo hybných dekádách zabydlelo na západě.
V euroamerickém kontextu, zakořenilo zejména díky vlnám zájmu o východní mysticismus a alternativní světonázor. Nejprve se vzestupem vědeckého zájmu o překlady ze sanskrtu do evropských jazyků, později s theosofy na prahu 19. století, dále se sympatizanty beat generation a hnutím hippies, a vůbec nejsilněji s vlnou new age.
Velký význam a autoritu má s ohledem na tématiku čaker překladatelský počin Johna Woodroffa, píšícího pod pseudonymem Arthur Avalon. Arthur Avalon byl britským orientalistou, který ve 20. letech minulého století přeložil text z 16. století nazvaný Sat-čakra-nirúpana. Tento krátký spis, jehož autorem měl být Bengálec jménem Púrnamada, zafungoval i v mnoha následujících desetiletích jako silný inspirační rámec. Stalo se tak možná díky podmínkám, souvisejícím s působivým duchem doby, možná i protože tradičnější formy učení, zůstávaly té doby stále ve velké míře uzavřené vnějším zvědavcům.
Někoho může překvapit, že skutečná vlna otevření a kulturního přesazení tajných učení, do nepůvodního kontextu, přišla ještě později a to díky dějinným hybatelům, jakými byla čínská invaze do Tibetu (1950) a Spojenými státy vedená válka ve Vietnamu (1964 -1975).
V posledních dekádách bohužel tematika čaker upadla z velké části do povrchní provokace mimořádnem. Stala se dobře prodejným artiklem, mimo jiné v poli kupčení s lidskou nadějí, frustrací a bažením po výjimečnosti.
Je to věc osobního vkusu, informovanosti a rozlišovací kapacity, skrze které lze odlišit zrna od plev.
Téma čaker se týká každého člověka stejným způsobem, jakým se jej týká dýchání, krvetvorba, svět mysli, anebo vztah k životu.
Podobným způsobem, jakým se nám nabízí různé doplňky stravy se zde v osobité vnitřní komplexitě, nezřídkakdy setkáváme s lákavým příslibem toho, že někdo, něco, snadno a rychle, obvykle taky za nemálo peněz, udělá za nás.
Nechci absolutně zpochybňovat sílu, záměr ani schopnosti řady skutečně dobrých léčitelů, či učitelů, kteří dokáží zásadním způsobem, minimálně iniciovat důležité změny v našem jemněhmotném systému.
Z hlediska smyslu učení však platí, že tak, jako můžeme řadu věcí navzájem sdílet, zůstává také řada věcí čistě a jen na nás samotných.
(ukázka z připravované knihy Čakra mandala)