O POKOŘE A ROZLIŠOVÁNÍ

přiznám se, že mě v seberozvojových bublinách fascinuje delší dobu jedna věc. dozajista bude součástí téhle fascinace i porce mých osobních témat a stínu.

dřív jsem si myslela, že jde jednoduše o jistou duchovní nabubřelost hledačů, která se objevuje v určité fázi sebepoznání a vývoje v jeho rámci a která v lepším případě, v jiné fázi zase pomine.

tohle zamyšlení není míněné jako odsudek, anebo moralizující frfňání.

říkala jsem si, že dané téma může být užitečné pojmenovat a nastavit tak zrcadlo pro různé reflexe.

ostatně, kvalita zrcadlící moudrosti, je jednou z výzev mojí osobní cesty v tomhle životě.

došla jsem k tomu, že to, co jsem považovala za produkt určité seberozvojové povýšenosti, je v základu dost možná spíše něco, jako potíž s rozlišováním.

rozlišování je důležitou kvalitou a dovedností v praxi, které se učíme. málokdy nám spadne karmicky do klína ve formě dokonale jasné a dokonale vybroušené.

v hledání propojující jasnosti, leckdy ale rozlišovat přestáváme. tak například:

  • zkoumání a posuzování, není totéž co dehonestující odsuzování.
  • kritické myšlení a soucitné srdce, nejsou tímtéž, co kritizující a chladná arogance.
  • předvídavost a záměr není totéž, co ulpívající očekávání, budící utrpení.

kolikrát jsem na festivalech a seminářích slyšela věty jako:

,,nemám žádné očekávání / já nic neposuzuji“

a odpovídala zpět, že řečníkům ze srdce přeji, aby to opravdu tak bylo, aniž bych se tím v ten stejný moment chtěla kohokoliv dotknout.

~

tím poměrně rozšířeným seberozvojovým stínem, který mám na mysli a který jsem zmínila v úvodu, je jaká si neochota smířit se s tím, že se život také děje.

že vše není v naší moci a mnoho vnějších, ale i vnitřních zákonitostí, může podléhat principům mimo dosah naší vůle a přání.

jenže tohle dění se není o černobílé volbě – být plně aktivní, anebo zcela pasivní, účastnit se, anebo přihlížet. řídit, anebo sloužit.

nechci nikterak zpochybňovat, že je všeobecně přínosnější a taky zdravější myslet, vnímat, cítit a konat jako ,,tvůrce,” než jako ,,oběť.”

tedy populárním jazykem seberozvoje – přijmout zodpovědnost, postavit se do své síly a aktivně participovat na životě jako tvůrce.

~

co se snažím říci je, že je ale také důležité pozorně vnímat, z čeho tenhle tvořitelský narativ vyrůstá.

a v jeho rámci dobře rozlišovat.

tedy, zda jeho zdrojem není náhodou zkrátka úzkost z toho, co je mimo naši moc a kontrolu.

něco jako dětská omnipotence, která se snaží ovládnout vše tím, že to jednoduše zahrne do svého ,,já a moje.“

představa, že s námi vše souvisí. jistě, na nějaké úrovni to platí, ale na mnoha jiných ne.

jako bychom odmítali připustit, že možná existují zákonitosti a příčiny, které nás přesahují a nejde jim okamžitě a plně porozumět, anebo je bezezbytku řídit.

nemyslím si, že takové připuštení znamená nutně narativ oběti, čirou pasivitu, neochotu a rezignaci. 

myslím si dokonce, že princip přesahu, může naopak pěstovat soucit a pokoru a skrze ně vést k jemnější účasti na životě. k aktivní účasti.

~

dobrým příkladem může být zjednodušené vnímání zákonitosti příčinného vznikání (karma).

karma je složitější, než představa, že zlé a dobré jsme si prostě vysloužili a tomu také odpovídá naše osobní konto oduševnělosti a právo na spokojenost.

karma a samsára patrně nefungují jako počítačová hra, kde si mezi koly přenášíme získaná srdíčka a superschopnosti, i když by to asi takhle lineárně bylo prima.

~

jednoduchost je bezesporu moudrá, ale nemoudré zjednodušování, může vést také ke krutosti namísto soucitu, k povyšování a ponižování a ke skryté inflaci ega tam, kde je navenek řeč o jeho umírňování, anebo dokonce opouštění.

pokora není něco, co urveme představou o vlastních ctnostech.

a co víc, pokora není pasivní.

myslím, že je aktivním činitelem, který nás spojuje s celkem tak, že se neuzavřeme do fantazií o vlastní všemocnosti.

pokoru, stejně jako soucit, chápu jako aktivní činitele, protože nás mění.

nejprve uvnitř a pak ve způsobu, kterým jednáme a kterým se otiskujeme ve vnějším světě.

~

je skvělé být tvůrci, pokud nejde o fantazijní příběh o vlastní nedotknutelnosti a vyjimečnosti, produkující spíše lhostejnost a nadřazenost, než otevřenost a pokornou účast.

mám moc ráda symboliku tantrických muder, kdy jedna ruka míří k zemi, po které kráčíme a ve které zanecháváme své stopy a druhá ruka míří k nezměrnosti prostoru, který nás přesahuje a zároveň prostupuje.

je znázorněním vztahu relativního a absolutního, jejichž pouto je skutečně mnohem jemnější, než naše osobní vůle.

buďme tvůrci, ale nezapomínejme, že sám tvořivý proces je plný tajemství a přesahu, který dělá tvorbu tvorbou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *