Horní svět nebes, je dimenzí, k níž upíráme svoji pozornost, často až tehdy, když si ve světech dole a uprostřed, nevíme rady.
Je dobré nezapomínat, že modlitba a vztah k bohům / božství, je na vnitřní úrovni invokací toho nejlepšího uvnitř našeho nitra, že je prosbou o vedení z úrovně moudrosti, s pokorou k tomu, že vhledy z vyšších sfér, je třeba postupně naplňovat ve své, tj. lidské úrovni tak, jak zrajeme.
V úrovních mandaly, které odpovídají horním světům se učíme rozlišovat mezi tím, kdy je dobré odevzdat (se) vyšší moci a kdy je třeba se vší zodpovědností jednat a tvořit.
Nezřídka kdy, právě v kontaktu s touto úrovní, kterou můžeme nazývat různě (vyšší já / božské útočiště / kontakt s jidamem v podobě božstva, andělů, nanebevzatých mistrů, siddhů…) zjišťujeme, že to není nutně buď / anebo, ve smyslu podřízení se božskému, anebo jeho vytěsnění, ale spíše cesta pokorné spoluúčasti na velkém mystériu života.
Že odevzdanost a pokora ve vztahu k tomu, co nás přesahuje, nevylučuje osobní úroveň naší akceschopnosti a lidského počínání v životě, ale že ji naopak přirozeně vede a podporuje.
——
Praxe s božstvy, je klíčovým prvkem tantrické rutiny, která se týká zejména přípravných fází.
Její hlavní smysl, tkví v přímé (sebe)zkušenosti, v energetickém vlivu a tréninku koncentrace.
Mimo původní kulturní kontext tantry, vyždaduje obvykle vedení učitele, nejen kvůli symbolickému zpřístupnění aspektů jidamu (božstva), ale zejména proto, aby se případné nepochopení takové praxe, nezvrtlo (i díky západní, na objekty zaměřené mysli) v dojem idolatrie .
Jak jsme si mnohokrát již řekli, cokoliv, co se ocitá na ,,vnějším” tantrickém oltáři, má přirozeně také svůj vnitřní a tajný rozměr.
Jidam (v sanskrtu ištadévatá), je vyjádřením buddhovství (esence), projevující se v konkrétních kvalitách, které jsou blízké adeptově karmické povaze, životní fázi, anebo jsou spřízněné s učením, kterého se mu zrovna díky výše zmíněným okolnostem má v samsarické škole života dostat.
Jidamy se někdy objevují spontánně, v meditacích, ve snech, anebo životních synchronicitách. Jak správně upozorňuje Jung, cílem rozhodně není trvalá identifikace adepta s božstvem (inflace archetypu), ani schovávání se za jeho požehnání, ale pochopení a následná integrace jeho potenciálu, v dynamickém procesu směřování k bytostnému já (v tantře k bódhičittě).
To je důvod, proč v určitých životních okolnostech cítíme sympatie, či přitažlivost například ke Kálí, Táře, anebo z jiného okruhu třeba k Dianě, či Apolónovi.
V tantrických liniích se božstva objevují v různých formách (podpůrná, anebo hněvivá) a v různých pořadích, dle konkrétní situace.
Tantrické praxe s božstvy, obvykle jako červená nit spojuje téma nalezení a také poskytnutí útočiště.
To znamená, že jsou jidamy invikovány z konkrétního místa (například čakry, z neomezeného prostoru vědomí, anebo mantry).
Po přímém prožitku jejich vyzařování (doteku jejich potenciálu), je jim projevena úcta, leckdy spojená s vnitřní artikulací závazku.
Jde o prožité uvědomění záměru, co díky tomuto požehnání, chci a mohu na základě kontaktu s danou energií a vědomím, ve svém životě, díky této zkušenosti postupně měnit.
Následně, je božstvo obvykle zvnitřněno, integrováno a vráceno do stavu potenciálu uvnitř adeptovy niterné mandaly, v podobě útočitště.
Tento aspekt (zevnitř-ven a zvenku opět dovnitř), je v tantře zcela klíčový.
Božstvo se stává útočištěm, stejně, jako se adept stává útočištěm pro božstvo.
Je zde živý (tj.prožitý a nadále se vyvíjející) vztah, spojený s přímou zkušeností a závazkem, tuto vzájemnost dále kultivovat, vycházet z ní.
Na konci praxe s božstvy se obvykle nachází pečeť, v podobě dedikace energie a záměru vytvořeného praxí i ve prospěch všech cítících bytostí.
To slouží mimo jiné k zpřítomnění a také posílení uvědomění, že v tantrické práci s božstvy, nejde o inflaci duchovního ega a nafouknutí pocitu vlastní vyjimečnosti, skrze kontakt s posvátnem.
(ukázka ze skript k online kurzu 6 sfér)