TO DŮLEŽITÉ NENÍ VĚTŠINOU (AŽ TAK) SLOŽITÉ

Jsme součástí kultury, která je obdivuhodná i strašidelná.

Dokážeme být mimořádně zkoumaví a precizní, citliví a nadšení, stejně jako omezení a omezující. Umíme být zdravě předvídaví i nezdravě plní předsudků a projekcí

Jak se pohybuji po siločárách života, koukám se do sebe i kolem sebe, přijde mi, že umění, je schované spíše v jednoduchosti a moudrost zase v lehkosti.

Nemyslím povrchní zjednosdušovaní.

Ideový supernarket dnešní doby, činí mnoho věcí dostupnějšími, svědčí komunikační rychlosti, ale zároveň také přeje zkratkám a významovým redukcím. Nemít na něco názor, je věc blízká prohřešku vůči vlastní kultuře.

Pořád se tak trochu vezeme v rozjetém vlaku. V posedlosti specializací a strukturováním. Oproti předchozím generacím, nám ale jízda v takové mašinérii už mnohy nedává smysl, jen nezvládáme vyskočit.

Nedávno mi na jednom workshopu jedna dospívající slečna řekla, že se jí moc líbí moje filosofie, že jí dává naději.

Hrklo ve mně a začala jsem přemýšlet, zda něco takového  mám a i kdyby ne, je to v zenovém duchu fascinující.

Mám filosofii, ale není zdaleka ,,moje.”

A není složitá, byť se jednotlivé principy o které se opírá, dají porůznu vrstvit do složitých struktur, podobných jantře či mandale, která je v podstatě zase jen systémem barev, křivek a orientací významů.

A tohle jsou ony principy.

NEJVĚTŠÍ ILUZE JE ODDĚLENOST

Je to stejné pro všechna holistická hřiště – tantru, jógu, ájurvédu, buddhismus, až po ekopsychologii, či teorii systémů.

Pocit oddělenosti je jen úhel pohledu, který vychází z kategorického vnímání rozdílu mezi ,,já / moje / naše X jejich / cizí”.

Rozdílu mezi ,,tady a tam, tohle a tamto”.

Pocit já může dobrým způsobem vymezovat pole hry, ve které se chápeme vlastní zodpovědnosti, kde vnímáme svoji roli a partecipaci na životě.

Oddělenost je magická hra podobná tomu, když nakreslíte na zem křídou bílou čáru a tím definujete prostor, stejně jako svoje místo v něm.

Dýcháme stejný vzduch a říkáme u toho: ,,můj dech je…”

Je to náš dech, sdílíme jej s lidmi na druhé konci planety, se zvířaty a stromy, s předchozími a nadcházejícími generacemi.

Jak říká astronom a psychoterapeut Stephen Martin: ,,v podstatě jsme recyklovaný hvězdný prach”. Zní to poeticky a je to fakt.

Jeden dech prostupuje naše těla z masa a kostí, hýbe hladinou naší psýché a v určité formě přesahuje naši osobní skutečnost, ve formě ducha či duše, co nikomu nepatří, jen se po čas života zosobňuje.

Jak by mohlo být tělo oddělené od psýché?

Jak by mohlo být vědomí oddělené od nevědomí, osobní od kolektivního a nadosobního?

Jak by mohl být včerejšek oddělen od dneška a dnešek od pozítří?

Jak jde oddělit nádech od výdechu?

Jak můžeme být odděleni od toho, kým jsme byli v dětsví, v děloze matky, od toho kým bychom mohli být, kdybychom v sobě měli méně strachu a více lásky?

Proto mne na duši pořád dokola šimrá ono provokující: ,,tat tvam asi (ty jsi to)”.

Kde ,,tat” (to) zastupuje prázdnou esenci, imanentní vztah mezi věčně proměnným a stále neměnným. Jakoby tam tohle šimrání bylo tisíce let.

Stejně vzrušující podněty poskytuje rozšírená mapa psýché se kterou pracují transpersonalisté.

Je užitečné vnímat, že oddělenost slouží k orientaci a někdy k soudržnosti toho, co je ohraničené, ale je to spíš nástroj pro čtení reality, než realita samotná.

PŘÍTOMNOST A JEJÍ UZNÁNÍ

Jediné, co máme, je přítomnost, každý den, každou minutu, do doby, než ji zvládneme vyčerpat.

Přítomnost je základní východisko.

Zde se učíme vnímat důsledky a předvídat, zde můžeme měnit to, kam dosáhneme.

Kontakt s vitalitou a vědomím v jejich plénu se děje vždy jen v přítomnosti. Tady je dech, tady je pozornost.

Můžeme vzpomínat a skrze vzpomínky evokovat emoce, pocity, ale plnost je vždy v momentě, kdy se ,,věci dějí” a kdy je vědomí prožívá.

Člověk je součástí životního toku a životní tok je kontinuum.

Dokud neuznáme věci takové jaké jsou v momentě přítomnosti, je velmi obtížné, chtít je měnit k lepšímu.

Týká se to pránájamy, sebehodnoty i vztahování se ke svému lidskému či přírodnímu okolí.

Vše začíná a končí přítomností a klíčem k přítomnosti, je myslím základní uznání věcí tak, jak jsou.

Naslouchání přítomnosti, je první krok k jakékoliv změně.

VŠE JE ENERGIE

Když se budeme ptát po podstatě věcí uvnitř i kolem nás, a to až k hraně verbální uchopitelnosti, bude na pomyslném konci dotazování se po podstatě zřejmě slovo energie.

Za většinou fenoménů, v projevech a vlastnostech hmoty i psýché, stojí energie. Nutno dodat v různých kvalitách a vlastnostech nebo významových konotacích.

Povaha pocítěné změny v těle i psýché poté, co nám krevní řečiště zaplavil nějaký konkrétní hormon, pocity, které máme když nás něco hluboce dojme, když pohladíme hebkou srst zvířete, sáhneme na drsnou kůru starého stromu, když se přejíme nebo se cítíme unavení…

Někdy se dá energie kvantifikovat, jindy je to obtížnější.

Podle tantrické jógy (i jiných systémů), je vše z povahy energie, ať už je řeč o hmotné realitě, vědomí či duši.

Živá cítící bytost, je zdrobnělinou makrokosmu, jehož je součástí.

Určitě znáte příběh o vodní kapce, kdesi vprostřed širého moře, která je oceánem, mořem i kapkou vody se vším, co ve svých cyklech dosud obsáhla.

Různé druhy energie jsou v neustálé interakci a kontinuální přeměně – na úrovni individua a jeho tělesně-duševních systémů i v kolektivní rovině.

Hmota našich těl v sobě symbolicky odráží vlastnosti pěti elementů – prázdna, vzduchu, ohně, vody a země.

Jejich charkteristiky se promítají i do pole našeho vědomí, v kvalitách jakými jsou třeba klid, otevřenost, změna a těkavost, emocionální vlny či mentální rigidita nebo zásadovost. Příkladů by mohlo být na tisíc.

Vše uvnitř i kolem nás, podléhá neustálé přeměně, patrně v souladu se zákonem o zachování energie.

Není tu nic, co by jindy nebylo někde jinde.

Konstantou, je trvání v přeměnách.

Jeden zvuk v mnoha vyzněních, kterému se v některých tradicích říká spanda nebo svara a který vytváří symfonii existence.

PŘITAŽLIVOST PROTIKLADŮ, RYTMUS A PULZACE

Z nějakého důvodu žijeme ve světě kterému vládne dualita.

Realitu chápeme skrze vnímání protikladů, díky kterým vytváříme složité navigační mapy vnitřního a vnějšího prostoru.

Je den a noc, nahoře a dole, světlo a tma, vepředu a vzadu, mužské a ženské, blízké a vzdálené, napravo a nalevo, syrové a vařené, současné a minulé, dobré a zlé…

Některé kategorie mají jasnější, jiné velmi problematickou definici.

Mezi protiklady existuje samozřejmě vztah, který je v něčem podobný magnetismu.

Nádechu přechází výdech, diastole systola, růst vede vždy k limitě, po které následuje pád.

Vše pulzuje a dle tantrické jógy (kašmírské i buddhistické) je princip pulzace základním pohybem univerza, v jeho makro i mikro verzi.

Veškeré bytí, nese stopu střídání expanze a kontrakce, přičemž různé energetické kvality mají sobě vlastní rytmy, ve kterých tento ,,dech života” pulzuje.

Jiný poločas rozpadu má uhlík v lidských tkáních, jiný má diamant nebo černé uhlí, přestože esence je jedna.

Jednomu člověku trvá expanze vědomí celý život, někdo se zvladne duševně ,,protáhnout” ve velmi mladém věku.

Jiné je mládí hvězdy a jiné je mládí jepice.

Obě disponují sobě vlastním rytmem.

Další věc, kterou vnímám jako zásadní je, že oba ,,protipohyby” – expanze i kontrakce jsou vitální, pokud se v odpovídajících rytmech střídají, narozdíl od ustrnutí.

Potřebujeme spát i bdít, k plnosti zcelit světlo i stín, pojmout to, co máme za sebou v rámci toho, kde jsme teď.

SÍŤ VZTAHŮ

S rytmem protikladů a tancem pulzace, souvisí neviditelná síť vztahů, která v podstatě jen spojuje již popsané.

To je také jeden z významů slova tantra – vlákno, nit.

Tantra, je filosofie obrovské existenciální pavučiny vzájemných vazeb a vztahů, ve které kapka rosy na jednom z vláken, nemůže nesouviset se spánkem pavouka na druhé straně.

Každý člověk, stejně jako každá cítící bytost, je zde nadána určitým setem dispozic a indispozic, kterým můžeme říkat třeba podmínění a potenciál.

Ty mají co dočinění s tím, odkud přicházíme, co máme za sebou a v sobě, ať už je řeč o genofondu, rodinném zázemí či karmě, protože v podstatě jde jen o rétorické nuance.

Přicházíme vybaveni tímto složitým setem – něco je dáno a něco je tvárné. Poměr daného a tvárného se u každého jedince různí a na otázku proč, neumím bohužel odpovědět.

Síť vztahů, nás učí větší komplexitě na cestě k plnosti, a jeden lidský život, bude patrně jednou, několika centimetrovou nitkou této obří pleteně.

Může nás to frustrovat (kontrakce), anebo nám naopak dávat skutečně širokou perspektivu (expanze).

LINKA, KRUH A SPIRÁLA

Když pozorujeme lidské tělo v pohybu, pohyb vitality v těle, pohyb jedince životem, či pohyb společnosti časem, odpozorujeme obvykle tři základní typy pohybu.

Jsou to linka (lineární pohyb, kruh (cirkulární pohyb) a spirála (spirální pohyb).

Někdy se střídají a někdy si všimneme, jak jsou do sebe navzájem zapletené.

Co se linearity týče, naše biografie se natahuje od momentu početí (pro někoho zrození) do momentu fyzické smrti.

Umíme stát vzpřímeně a tímto postojem se symbolicky zvedat od země, vymezovat se vůči gravitaci, představa růstu nás těší a někdy i opájí.

Náš život prostupuje také horizontála, jako dimenze denní rutiny, vztahů a profánní existence, kterou tu a tam protíná vertikála, coby dimenze (sebe)přesahu a možnosti transcendence.

Bylo by krásné žít tak, abychom se neustále zpřítomňovali vprostřed kříže, v průsečíku horizontální a vertikální linky, byť je bohužel tato představa konotována z kulturně historických důvodů, představou spojenou s kolektivní vinou a zproneveření se božství.

Tak, aby posvátné a profánní nebyly dvě od sebe hermeticky oddělené kategorie, ale spíše celek podobný symbolu pro tao.

Cyklickou povahu má fluidní (tekutá) povaha naší mysli, psychologie zvyku a hormonální i nervové řízení našeho vnitřního rytmu.

Učíme se opakováním.

Často v té formě, že až skrze opakované chyby, nacházíme správné řešení.

Jako tekuté vnímám celé vědomí, ve všech jeho ,,vrstvách”, tekutý je jakýkoliv dojem reality.

Spirála, je v kruhu přirozeně obsažena, jako soustředěný pohyb od středu k periferii a třeba zase zpět.

Spirální povahu vykazuje na té či oné úrovni dynamika růstu, v rostlinném, živočišném světě i uvnitř vědomí.

Spirála, je velmi tvárná křivka mnoha podob, která geniálním způsobem ztvárňuje vztah vzorce a nepředvídatelnosti.

Když bych měla nakreslit, jak si představuji život, byla by to nějaká malůvka vycházející z principu spirály, kruhu a linky.

 SYMBOLIZACE A POEZIE ŽIVOTA

Jedna z fascinujících věcí na člověku je to, že je schopen velmi sofistikované symbolizace.

Dovede vytvářet, přenášet a sdílet významy.

Dokáže se rozplakat při pohledu na syrovou krásu přírody nebo napsat zamilovanou báseň oblaku na nebi.

Nejsem velký fanda Nietzcheho, ale uznávám, že představa člověka jako bytosti rozkročené na ostrém pomezí mezi zvířetem a ,,polobohem”, má něco do sebe.

Je to krásné i strašidelné.

V józe, která zahrnuje i práci s tělem (hatha jóga), vnímám schopnost symbolizace jako velké plus.

Na inteligentní ploše těla, dokážeme promítnout mnohé, ztvárňujeme a skrze tvary se dobíráme k významům.

Učíme se tak nedělat jen pozice, ale pracovat s postoji a jejich vnitřní vitalitou.

Je to podobné poesii, na kterou svým vnitřním citem reagujeme zejména pro to, co je skryto mezi řádky.

 

Barbora Hu

Text byl napsán pro časopis JógaDNES.

2 odpovědi na “TO DŮLEŽITÉ NENÍ VĚTŠINOU (AŽ TAK) SLOŽITÉ”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *