Sníme sen uvnitř obří kosmické mandaly.
Jsou zde tísice barev a nespočet jejich vyzáření.
Jsou zde tóny, co lechtají nás na duši, hezky přes tělo.
Jsme celí fascinovaní!
Snažíme se k nim vztáhnout a tak jim dáváme jména.
Tvarujeme je do myšlenek, symbolů, konceptů.
Dokonce se s nimi identifikujeme.
Moje oči jsou modré, jmenuji se Bára, na mém oltáři je Kálí, a taky Tára.
Sníme sen uvnitř obří kosmické mandaly.
Někdy spíme s očima dokořán a jindy se probouzíme zcela bdělí unvnitř snu.
Znepokojuje nás tušení, že mezi tím a oním není v jádru rozdíl.
Máme věřit?
Je to dobré a zároveň nás druhá ruka bude stále svrbět k tomu, abychom si sáhli zkušeností.
Nejhorší věc na duchovní cestě je to, když se hlupák uzavře ve společenství souhlasu stejne pomýlených.
To mi řekl Tenzin s výrazem lišky, co chytila kořist a místo termínu hlupák, použil ostřejší výraz.
Ego není samo o sobě vůbec hloupé.
Je to ztuhnutí a co je tuhé moc dlouho a neměnně, většinou nakonec praskne.
Pokud na tuhosti stojí naše existence, nemáme dobré základy.
Sníme sen uvnitř obří kosmické mandaly, jejíž základní charakteristikou je proměnlivost.
To z čeho povstává a do čeho se rozpouští je tajemství.
Tak všudypřítomné a všeprostupné, že jsme až líní v jeho existenci uvěřit.
A tak jen zažíváme.
Je to dobré a zároveň nás druhá ruka bude stále svrbět k tomu, abychom ji povznesli a nechali otevřenou bez konkrétních gest.
Když se mysl zklidní, dokážeme se přiblížit její přirozenosti.
Totéž platí pro uvolněné tělo.
Zákoník duše si píše každá sama.
S určitou nadsázkou lze říct, že existují dva základní druhy strachu, pro které se odmítáme učit. První strach se týká obavy, že se skrze učení dostaneme ke schopnostem anebo vlastnostem, za něž nebudeme umět být zodpovědní.
Druhý strach se týká toho, že v praxi neobjevíme vůbec nic speciálního, anebo mimořádného, co by nás snad činilo lepšími, anebo od čehokoliv osvobozovalo.
A jak už to tak bývá v duální manéži mysli, oba strachy spolu velmi těsně souvisí.
Nepřímo také vysvětlují, proč bývala ve většině praxí důležitá dlouhodobá rutina, přítomnost učitele a kontinuita linie.
Tohle všechno dohromady samozřejmě samo o sobě ještě nic nezaručuje.
Usměrňují tak, jak široký význam nese tohle slovo.
V čase tavného kotlíku globalizace a vývojové fázi, kdy se mnoho učení dále rozvíjí mimo linie, klade symbolická zpráva obsažená uvnitř těchto dvou strachů ještě větší a důraz na téma disciplíny, pokory a na kultivaci umění rozlišovat.
V jádru věci totiž nejde o moc, ani bezmoc,
Ale o tichou sílu, o níž nemusíte nikoho přesvědčovat a v níž se nepotřebujete sami před sebou utvrzovat.
Učíme se vyciťovat.
Zašmodrchané uzly a bolavé zatuhliny, které nám zastiňují.
Jemnou a tichou krásu.
Bláznivá moudrost, řikal Tenzin.
A já rozuměla, zlobila se na něj, zlobila se na sebe a zároveň zažívala hlubouký soucit se svojí tupostí, v jejímž jádru probleskovalo nepatrné sémě zářivosti.
Protože kdo by chtěl vyprázdnit plnost?
Patrně ten stejný, který by chtěl naplňovat prázdno.
Proto pořád sníme sen uvnitř obří kosmické mandaly.
A naše pozice v mandale je o zaměření pozornosti.
Bb
Text byl napsán pro periodikum JógaDnes