Na úvod tohoto článku vás uvedu do kontextu ve kterém jej píši.
Motolská nemocnice, třetí den pobytu.
Tentokrát medicínské intervenci nepodlehla moje osobní matérie (zašitá a hezky zhojená poměrně nedávno), jsem tu se svým čtyřletým synem.
Tadeášek je po operaci, vše dopadlo dobře a já jsem zase pro jednou zaplavená pocitem vděčnosti životu.
OSOBNÍ INTRO ANEB NEMOCNIČNÍ KONTEMPLACE
Šlo o rutinní zákrok, řešený bohužel znenadání, akutně.
Ve chvílích, kdy tušíte, že je vaše dítě jakkoliv ohroženo na životě, je vám ale úplně ukradené, zda jde o rutinní operaci nebo ne.
V takových momentech se systémy těla a vědomí ve své širé komplexitě, dávají do pohybu jinak, než jak je běžně zažíváme.
Nemám teď úplně chut‘ se pouštět do zevrubného výkladu evolučních programů a struktur uvnitř našeho těla a vědomí, v jogové perpektivě.
Řeknu snad jen to, že se v takových situacích mísí inteligence pudově uvažujícího a reagujícího homo animalis (člověka zvířete) a všech dalších vývojových vrstev, které na své cestě existencí směrem k současnosti urazil.
V jednom divokém koktejlu se pak prostupují rovina osobní a transpersonální zkušenosti.
Homeopaticky (podobné reaguje na podobné) se v těle i mysli znovu ozývají prožité zkušenosti, s podobným emocionálním nábojem.
To může být užitečné, pokud byly dobře integrovány, anebo velmi frustrující, pokud jsou zatíženy traumatem.
Jednáte impulzivně, instinktivně, snažíte se racionalizovat, obvykle do chvíle, než vás ten či onen shot stresových hormonů či amygdalový startér vypojí z navyklé příčetnosti vůči vnitřní a vnější realitě.
Před dvěma dny, když mi manžel volal, že je se synem v nemocnici a že ho zřejmě budou operovat, mi rázem bylo ukradený úplně všechno, stranou pocitu, že bych ráda využila kvantový teleport.
Mentální paralýza nebo myšlenková entropie těch chvil, způsobila, že mi bylo v daný moment úplně jedno, že nevím, kdo všechno má přijít odpoledne na kurz, kdo už je na cestě na lekci, která nebude, že nemám u sebe peníze na taxíka kterým jedu, že jsem nechala ve studiu rozsvíceno…
Ne zcela žádoucím způsobem se člověk v krizi rázem ocitá v absolutní přítomnosti, podobně jako hnané zvíře, které se prostě snaží opustit nebezpečnou situaci.
To byl pátek a dnes je neděle.
Při návštěvách nemocnice se obvykle moje vědomí automaticky infiltruje do kolektivního pole sounáležitosti.
V útrobách téhle monstrozní budovy podobné kosmickému plavidlu, cítím a taky ctím strach a sílu.
Boj i radost těch, kteří něčím trpí i těch, kdo se jim tak, jak mohou snaží pomoci.
Odjaktěživa mám přirozený respekt k chirurgům, kteří zachraňují životy.
I k těm, kteří dokáží včas poznat, že je někde potřeba chirurga.
K lidem kteří umí být přítomní a v plném nasazení ze sebe vydat vše, co jim bylo dáno a co si osvojili, k užitku druhého.
Ne, nemyslím si, že ,,uříznutím problému” mizí vždy příčina, pro kterou vznikl, ale chovám posvátný údiv k těm, kdo takovým zásahem zachrání život.
A vrátí člověku v krizi zodpovědnost nad jeho vlastní správou.
FACILITACE V JÓGA TERAPII
Jóga terapie cílí ve své podstatě na dlouhodobá řešení a s chirurgií nemá, stranou přítomné diagnostiky zdrojového problému, nic společného.
Já sama ve své jóga terapeutické praxi, řeším nepoměrně víc situací a případů, které by se daly označit štítkem psychospirituální krize, spíš než případů, zacílených na korekci postury nebo odstranění špatných motorických návyků.
Podstatou terapeutické facilitace je usnadnění procesu, vedoucího k vyřešení problému.
To zahrnuje vybudování prostoru důvery a vytvoření podpory.
Dále komunikaci empatie a také pocitu, že člověk v krizi není a priori odsuzován jako její viník.
Někdy jde také o bezpečné zesílení prožívaného, mířící k vybití energie daného prožitku.
Musím poznamenat, že zkušenost s facilitací funguje velmi dobře i v momentech, kdy se potřeba krizové intervence nahustí do větší intenzity, krátkého času a obrátí se vůči sobě sama.
Následujících pár odstavců neposkytuje univerzálně platný návod, jistá východiska a už vůbec ne ultimátní řešení prožívané krize. Ta může mít ostatně nespočet podob.
To co mohou dát, jsou zkušenosti, které jsou, věřím, částečně přenesitelné a mohou být užitečné v situacích a stavech, kdy je vám skutečně úzko, pociťujete strach nebo paniku.
Ve stavech, kdy se mysl cyklí v pesimistických scénářích nebo se odpojuje od těla či reality skrze disociaci.
To z čeho vycházím, neodráží metodiku konkrétní jóga terapeutické školy, ale jen moji osobní zkušenost z krizí zažitých na vlastní kůži.
1) Zpřítomnění a vnitřní rozhovor
Jedinou časoprostotovou křižovatkou, na které jsme schopni věci měnit nebo o nich alespoň produktivně uvažovat, je přitomnost.
Ne včera tam, ne zítra onde, zkrátka tady a teď.
To nijak nevylučuje plánování nebo přemýšlení o minulosti.
Bez nich to ostatně z hlediska kauzality (vztahy mezi příčinami a následky) naší existence, tak nějak ani nejde. Tedy, pokud nejste v permanentním stavu samádhi.
Čím více ale v momentě krize zabředáme do historicky uložených emocí naší minulosti a odvozujeme z nich budoucnost, tím méně energie nám zbývá k tomu, uchopit přítomnost.
Jako liška podšitá funguje v naší mysli i mechanismus podmiňování.
Možná vám to připomene stavební kameny buddhistické psychologie a učení o podstatě utrpení.
Možná jste slyšeli o fenoménu samonaplňujícího se proroctví nebo o Kodaňském experimentu.
Ten laboratorně prokázal, že role pozorovatele může významně podmiňovat povahu pozorovaného.
V Kodani pozorovali elektrony. Když čekali, že se budou chovat jako částice, chovaly se elektrony jako částice. Když výzkumníci čekali povahu vlnění, chovaly se elektrony jako vlny.
Nerada bych zabředla do new age kaše, ale není myslím pochyb, že očekávání konkrétního stavu věcí, tomuto stavu přibližuje.
Minimálně psychologicky.
Otevřená otázka ohledně povahy vztahu mezi mentální energií a hmotou, pak věc činí ještě zajímavější.
,,Co se teď děje a co teď mohu dělat pro východisko z této situace?”
To je otázka kterou je radno si ve stavu mentální paralýzy nebo entropie (nezřízený chaos), mohu položit.
Dost často přichází nevítaná odpověď: ,,nic!”
Není to ale úplně pravda. Můžeme se snažit uklidnit skrze zpřítomnění vlatsního těla a mysli v dané situaci.
Když vcházíme do vnitřního rozhovoru, je dobré si uvědomit, nakolik jsou naše emoce a pocity skutečně aktuální a nakolik se týkají něčeho již prožitého. Mezi oběma rovinami je vždy souvislost.
Ta ovšem sílí přímou úměrou spolu s tím, když se okamžitým ztotožněním se s danou emocí, vracíme plnou parou do starého scénáře a začínáme jej znovu přehrávat.
Když mi v pátek odváželi syna na sál a nechali mě stát za dvěřmi, vrátily se mi asociativně stejné emoce a pocity, prožité v porodnici, kde jsme kvůli okolnostem nemohli být po porodu spolu.
Cyklický mechanismus viny a iracionálního pocitu selhání, který jsem si historicky pěstovala a jehož výkvět vždy překvapil.
Velmi záhy za historickou vrstvou známého a již prožitého se ale ozvala přítomnost.
Tohle už se stalo, je to podobné, nese to informaci ke zpracování, memento něčeho, co má být zvědoměno, ne poselství o budoucím stavu věcí.
2) Dech a koncentrace
Dech je hlavní služebník v procesu zpřítomnění. Jednoduše proto, že je přítomný.
Je to důvod, proč většina koncentračních technik vedoucích k meditaci, začíná prací s dechem. Dech funguje jako posel.
Spolehlivý messenger cestující mezi tělem a myslí, zpravodaj vnitřního stavu věcí. Dech je autonomní, ale do určité míry se dá ovlivnit vůlí.
Nemusíte být lektoři jogy nebo znalci respirační biomechaniky, abyste si mohli sami na sobě ověřit, jak mysl a tělo ovlivňují dech a jak funguje zpětná vazba.
Ve stresových situacích se obvykle zvětší poměr nádechu nad výdechem, dech je mělký, jeho rytmus labilní a prodlužuje se dechová zádrž.
Už jen tohle uvědomění si vede k tomu, jaká by mohla být náprava.
V krizové situaci nemusíte z paměti lovit tu či onu sofistikovanou pránájamu, přestože jednoduché a vnímané (ne mechanické) udždájí tady může pomoci skvěle.
Zpomalení rytmu, prohloubení, posun dechu do břicha a důraz na výdech (uvolnění stresem rostoucí apány), může udělat královskou službu.
Hodně lidí praktikujících jogu má téměř fobii z dýchání ústy!
Říkám tomu Lysbethův mem (podle informací v knihách A. Van Lysbetha, autority západního přístupu k tradiční hatha józe a teorie memů – kulturní obdobě genu šířící se časoprostorem).
Samozřejmě platí, že v joga ásaně se dýchá nosem, zejména kvůli orientaci energie a podpoře postury, skrze práci pánevního dna.
V krijích a praxi zaměřené na uvolnění a ,,očistu” od konfliktní energie je hluboký výdech ústy bezkonkurenčním pomocníkem.
Jakmile začnete vědomě pracovat s dechem, stává se předmětem vaší vnitřní koncentrace (dháraná). Reakce mysli na sebe obvykle nenechá dlouho čekat.
Vnímejte dech a pokud je to obtížné, říkejte si v duchu ,,nádech a výdech” v jeho jednotlivých fázích. Tak se učí meditovat malí buddhisté, než dostanou od učitele mantru k vnitřní džapě (repetici).
3) Somatic experiencing
Uvědomte si své tělo, jeho váhu.
Pokud stojíte, opřete se do chodidel, pokrčte nohy. V sedu zatlačte tělo proti povrchu na čem sedíte nebo čeho se opíráte.
Stiskněte si dlaně. Všímejte si dechových pohybů těla a pokud jsou nepatrné, zesilte je.
Zatněte svaly a povolte je několikrát po sobě. V post-stresové situaci se postavte a chvilku se třeste, dýchejte u toho ústy nebo vydejte nějaký hlasitý zvuk a nechte emoce projít. To jak věc vypadá anebo jak působí na uvolnění neřešte. Zkuste to.
4) Já nejsem to
Trýznivé myšlenky, pocity bezmoci nebo frustrace se mohou vracet. Je to přirozené. Důležité je, tyto pocity nepotlačovat. Uvědomit si že jsou, nechat je projít a uznat je.
Advaita védanta (monismus) jako jeden z významných myšlenkových proudů, které ovlivnily jogovou nauku, přináší koncept ,,néti néti.”
Jde o hledání toho kým jsem, odvozováním od toho, kým nejsem. V tomto duchu
mohu vidět oblaka v jejich plné podobě, ale plně se s nimi neztotožnit. Vidět oblaka neznamená nutně plout oblohou.
Zrovna tak se nemusím ztotožňovat s řadou černých myšlenek které plují mojí hlavou, přestože tam reálně jsou.
5) Modlitba
Když by se mě někdo zeptal, zda jsem věřící, asi bych měla instinktivní potřebu odpovědět, že ne. Na druhé straně nejsem nevěřící.
Všímám si toho, že když člověk neví, potřebuje věřit. Někdy je víra klamná a slouží jako zdroj manipulace. Jindy je zdrojem naděje a pokory.
Tam kde jsem dnes, věřím ve věčnost, v přesah a vyšší smysl, věřím v kosmickou hru s ne zcela jasnými pravidly, jejímiž jsme účastníky.
A někdy se modlím. Ani ne tak gesty nebo slovy, jako spíš srdcem a stavem mysli, která si v daných chvílích tak nějak víc všímá svých limitů.
V pátek jsem se modlila za život jako takový, za požehnání všech účastných krize. Za tělo a vědomí mého syna, těla a vědomí lékařů, kteří mu pomáhali, za těla a vědomí všech, kteří se dostanou do podobné situace.
Věřím v lásku jako organizační princip tohohle vesmíru a zároveň i silný vnitřní zdroj.
Děkuji a miluji.
Bb
Text byl napsán pro časopirś JógaDNES.