Jako dospívající a náctiletá, jsem svoji mysl přestěhovala na Kailáš.
Moje tělo i psychická zralost ovšem zůstaly dole. A spíš než u základního tábora výstupu na Everest, někde u Rákšastálu, jezera démonů. Tedy tam, kde to není zcela hostinné a kam se obvykle zapovídá chodit. Psychologickou analogií jezera démonů, je osobní stín.
Co se touhle úvodní metaforou snažím vystihnout, je to, že jsem se s ušlechtilým potenciálem jógového učení, které mě doprovází už přes půlku mého stávajícího života, potkala v čase dosti značné a potencionálně fatální vnitřní a vnější rozbitosti.
Bylo mi zhruba čtrnáct, uvnitř jsem byla malá a s ohledem na rodinné okolnosti, jsem musela být navenek velká. Jak už to tak bývá, duše, co na vše nahlíží širokoúhlým objektivem, zaťala zuby, ale moje psychosomatická vrstva, tohle zatnutí nevydržela a u mě se tak rozvinula mentální anorexie a deprese.
NĚKTERÉ MOSTY SPOJUJÍ, JINÉ ROZDĚLUJÍ
Pojala jsem za svou, nezralou a v jádru zraněnou představu, že můj duch poroste a karma se pročistí, když své poruše příjmu potravy budu říkat askeze, či očista, svým přehnaným vnitřním nárokům na sebe sama disciplína (tapas), disociačním tendencím pratjahára a svému odmítavému postoji k tomu, s čím si neumím poradit, duchovní zřeknutí.
Svět jógy a duchovního hledačství jsem si vymalovala, posílená vše-sattvickým narativem jako exkluzivní, dokonalou, vysokou a čistou dimenzi, do které jsem se zřejmě podvědomě snažila vysublimovat, což se mi tenkrát s 40 kg při výšce 180 cm téměř povedlo.
Studovala jsem posvátné texty tradiční jógy, která je (řekněme si to narovinu) dost body negative.
Je to více než 20 let zpět a v obecném diskurzu tenkrát nebylo rozšířené povědomí o trauma-senzitivním přístupu v józe, ani o jóga terapii. A možná, i pokud by bývalo bylo, moje tehdejší nastavení by jej stejně minulo, protože má zraněná horlivost, hltala řekněme ortodoxnější přístupy, kterým dnes říkám ,,up and out” (nahoru a ven), spíše než ,,in and through” (dovnitř a skrz). Cítila jsem hluboké a nezvratné vnitřní volání ,,tudy” a měla jsem opravdu štěstí v tom, že jsem záhy po vyslyšení tohoto volání, narazila na dobré lidi i dobré mapy cesty. Jenže mapa není území. Projít zvoleným územím jógy, jakožto cesty ke spojení a integritě, nikoliv pod vlajkou psychospirituálního bypassu, mi ještě pár let trvalo. A nejsem na konci.
Termín psychospirituální bypassing, anebo také duchovní přemostění, který prvně použil psycholog John Welwood, je dnes dobře znám. Označuje vědomé i nevědomé zneužití duchovních konceptů, k obejití světštějších problémů života. Zbavuje člověka osobní odpovědnosti, pod pláštíkem čehosi vyššího a nadosobního.
Nutno soucitně k nám všem, kterým se někdy na osobní cestě duchovní bypass poštěstil, anebo se třeba aktuálně děje, dodat, že je někdy nevyhnutelnou, důležitou a ne zcela postradatelnou součástí vývoje, která s sebou ovšem nese mnohá rizika.
TĚLO JAKO…
Mojí osobní spásou byly (a jsou) v různých životních obdobích, různé aspekty jógové, později zejména tantricko-jógové nauky. Raná léta mé jógové adolescence zahrnovala zejména zapálené čtení mnoha a mnoha posvátných textů, v nichž jsem tak nějak hledala, jak rychle a ušlechtile z bolavého světa vyvanout.
Úspěšně hublo mé tělo a bobtnal můj stín nezpracované emoční bolesti. Zároveň rostlo moje duchovní ego, v bláhovém domnění, jak se mi daří. Jak už to tak bývá, podařilo se mi pár drsnějších zakopnutí a také poženání několika opravdu hlubokých prožitků, jejichž detaily si nechám pro sebe. Pochopila jsem, že si potřebuji dovolit změnu, pokud nechci zemřít v sebeklamu a jako pokrytec.
Dosti zásadně mi napomohlo setkání s fyzickou rutinou aštangy vinjásy, její jasností, hranicemi. Nutno říci, že jsem měla štěstí na dobré učitele. Díky Julie, díky Dalibore, díky Georgu. Moje tělo zesílilo, moje úzkost se umenšila. Cvičila jsem poctivě, pravidelně a chybějící řád si našel dobré místo v mém neřádném životě. Cvičila jsem pořád dokola totéž, jedna série, druhá série, hlava příjemně vypnutá.
Významným pro mě na cestě léčení byla také studia. Nic naplat, do tohoto života jsem přišla s místy zatěžujícím intelektuálním vybavením. Na vysoké škole, kde jsem studovala indologii, kulturologii a kde jsem se také prvně seznámila s transpersonální psychologií, mi došla i pro můj osobní příběh dost zásadní věc. Tedy to, že některé obsahy jedné kultury a doby, nelze jednoduše vzít a bezezbytku, funkčně a hlavně bezpečně, je přenést do jiného časoprostoru. Někdy je moudrost skrytá právě v limitech.
Po škole se narodil můj první syn a já si krom obrovského pocitu štěští kolem toho, že jsem přirozeně otěhotněla (po dlouhodobé PPP to nebyla úplně samozřejmost), odnesla z porodu trauma. Vnímala jsem, že jej jen tak nevycvičím, anebo nepřemedituji. Poprvé jsem skutečně prožila hluboký smysl v tom, že tělo je něco jako přírodní svatyně i obrovské úložiště našich emocí a mentálních vzorců. Moje letitá rutina aštangy vinjásy mi přestala dávat smysl a s vděčností jsem jí tak po deseti letech opustila. Navyklý řád se pro mě stal strojovou mechanikou, ale zároveň ve mně zanechal i dobré vtisky, kterým jsem dodnes vděčná.
VSTOUPIT DO MANDALY, MOŽNÉ TO JE Z RŮZNÝCH STRAN
V další dekádě jsem, už s dobrou fyzickou vahou a stravovacími návyky, prošla jinými směry a styly jógy, od té terapeutické, vycházející z ájurvédy, přes náthskou hatha jógu, Alexandrovu techniku, až k tibetským energetickým rutinám. Meditovala jsem s buddhisty, holotropně dýchala, mou dlouhodobou podporu, představuje také jungovsky orientovaná psychoterapie a rituální práce se stínem. Narodily se mi dvě další děti, přirozeně a v mnoha ohledech léčivě. Důvod, proč toto vše vypisuji a sdílím osobní rozměr mé jógové cesty, je jednoduchý.
V učeních bytostné jednoty, mezi která jóga patří, je důležité rozlišovat. Platí sice, že vše uvnitř mandaly těla, energie (srdce) a mysli, je navzájem propojené, avšak existují také různé stupně zralosti, různá umístění osobních zátěží i darů a rozličné cesty, jak je propojit.
Je zdravé a poctivé uznat, že přestože jsem se mentální anorexie zbavila někdy na vysoké škole, to, co mě k ní dovedlo, mělo podstatně hlubší příčiny, které jsem rozuzlovávala podstatně později, tu meditací, tu terapií, tu pravidelným fyzickým cvičením, studiem, anebo třeba jógou snu.
Věřím, že přestože jsme všichni upečení ze stejného těsta, různí se poměry ingrediencí, z nichž je umícháno, liší se doba hnětení i podmínky kvasu.
Jsem přesvědčená, že každý člověk disponuje přirozeným a v esenci dobrým jádrem, jakousi vrozenou inteligencí celosti, která jej dokáže navigovat směrem k jednotě. Cesty, kudy se k tomuto jádru lze dostat a jak se z něj naučit v životě vycházet, jsou však různé.
Pokud bych se měla závěrem pokusit shrnout, co pro mě osobně bylo v léčení poruchy příjmu potravy a jejích hlubších příčin skrze jógovou cestu nejzásadnější, bylo by to následující:
– prožitý smysl vědomí, že život je dar, který dostáváme pořád dokola, dokud jej skutečně nedoceníme a nevrátíme mu něco dobrého ze sebe zpět
– tělo je velmi inteligentní, přímé a podpůrné, jeho zdroje ale nejsou nevyčerpatelné
– tělo mluví, pokud se jej naučíme slyšet, ne ho pouze instruovat a komandovat
– energetické tělo, je zásobárnou léčení i problémů, které odvisí od komunikace mezi mysli a fyzickým tělem, ani jedno nejde obejít
– je důležité poznání i praxe, čas integrace obojího
– dobrá integrace praxe a poznání, vyžaduje zrání a dobré podmínky, pocit bezpečí
– sebepřijetí je proces, nedá se vnutit, dá se podpořit
– jóga (zejména ta tantrická), necílí na dokonalost, ale plnost, ne na to být skvělí a bezchybní, ale být reální a kompletní
Bb
(text byl napsán pro časopis JógaDNES)