Kapitola 1.1. (ukázka z připravované knihy Čakra mandala)
Pro zjednodušení budu v této knize často užívat pojmy – jóga, tantra, anebo tantrická jóga.
A právě s přílišným zjednodušením, je často vcelku problém, stejně, jako na straně druhé, s přílišnou složitostí.
Je dobré nezapomínat, že obecné, vychází vždy ze součtu konkrétního a že kulturní a společenské fenomény, kterými duchovní nauky a praxe bezpochyby jsou se vyvíjejí a proměňují v čase a prostoru. V Indii, která byla odvěce kulturou velmi kontaktní a tranzitní, rozvíjející se navíc na obrovském území, platí toto násobně. Jóga i tantra není v dějinné perspektivě fenoménem ryze indickým, ale spíše jihoasijským, s přesahem do centrální i východní Asie.
Pokud chceme mluvit o józe, je důležité vnímat, že nejde pouze o doktrínu, spojenou s Pataňdžaliho šástrou, tak, jak se často a bohužel velmi omezeně, učí v soudobých školách pro lektory.
Termín jóga se skutečně objevuje už v prapočátku duchovně-literární historie védských sbírek, avšak ve zcela jiném významu, než jaký nese ve středověké verzi hatha jógy, silně ovlivněné tantrismem, či v moderních a postmoderních mutacích, které odrážejí tak nějak všechno dohromady.
Rané nauky mají z většiny dualistický charakter, což znamená, že podobně jako sánkhja, která zásadně ovlivnila Pataňdžaliho verzi jógy a také rané upanišady, oddělují ducha od hmoty, přičemž právě duch, představuje hlavní předmět zájmu, k němuž se narozdíl od těla, vztahuje i záměr, týkající se osvobození.
Zásadnější změna přišla až podstatně později a děla se postupně, na různých místech, navíc různým způsobem.
Okolo 6. století před Kristem se v oblasti Magadhy, objevuje sílící fenomén asketických hledačů, zvaný šramana. Zatímco ústředním zájmem védské doby, bylo provázání mikrokosmu s makrokosmem, skrze rituální praxi, jež měla zajišťovat pozemský blahobyt, dlouhověkost a posmrtná nebesa, v období ,,hnutí” šramana se objevují nové ideje, týkající se reinkarnace a karmy. Cílem zůstává osvobození ducha, přičemž se tělo v tomto záměru, jeví stále spíše jako překážka.
V moment, kdy z povédské atmosféry povstává a začíná sílit bráhmanismus, jako socio-politická síla, která se spojuje s duchovní metou i náboženskou elitou, nabírá na určitý čas dualita duch X příroda ještě na intenzitě.
Rozdíl mezi duchovně čistým a zněčíšťujícím se s nadsázkou odehrává za hranicí fyzického, které je manifestací karmické příčiny. Idea, že si ctihodná a karmicky zasloužilá duše vybírá čisté tělo a dobré zrození, samozřejmě dobře nahrává odůvodnění pro společenskou stratifikaci.
Paralelně s normativním hinduismem, na nějž měl bráhmanismus zásadní vliv se přirozeně vyvjíjí také lidový hinduismus, který je zejména v praxi, k této dichotomii duše X tělo o něco shovívavější.
,,Hnutí” šramana a asketické směry tohoto období, akcentují moc tapasu, jako duchovního odříkání, které plodí nezměrnou sílu a mimořádné schopnosti (siddhi). Příkladů o tom, kterak si mocný asketa zavázal, podrobil, či pokořil panovníka, anebo dokonce bohy, nalezneme v mýtech i lidových příbězích mnoho.
Pokud se v širším úhlu podíváme do indické historie a její mnohovstevnatosti, musíme uznat, že je opravdu obtížné v poli jógy jakkoliv paušalizovat, přičemž v doméně tantrismu a jeho tajného aspektu, se celá věc stává ještě náročnější.
Až okolo 5. století našeho letopočtu se v Indii objevují textově dohledatelné kořeny tantry. Připomínám zde, že absence důkazů (zvláště pak v Indii, kde opravdu dlouho a z různých důvodů, převládala orální tradice před psanou), neznamená důkaz o absenci konkrétního fenoménu. Jinými slovy – to, že chybí dochovaný důkaz existence tantry dříve, než se objevily textové prameny, nemusí znamenat, že před nimi tantra nebyla.
Počínaje 5. stoletím se nejprve v severní, později v jižní části subkontinentu, obejvují směry a linie, které dnes umíme zařadit jako šiva siddhántu, bhairavítantry, buddhistické jóginítantry, kaulatantru, vaišnava pančarátru, či šaktismus.
Některé z těchto odnoží, jsou hlavně zpočátku v souladu s dominantním světonázorem a náboženským ovzduším, až později se vůči němu vymezují, anebo jsou s ním v přímém rozporu.
V 8. století pak tantrismus proniká z Indie to Tibetu a širšího hímalájského okruhu, kde se spojuje s lokálními učeními a nadále se vyvíjí.
V období kolonialismu se pověst tantry propadá ještě hlouběji, pod zástěrku výstřednosti, zlovolnosti a magie, protože se někteří protagonisté o nezávislost usilujících oponentů britského rádže, odkazují k symbolu nezkrotné bohyně Kálí, s níž se spojovaly mimo jiné i krvavé oběti, lokální kriminalita a celkově divočejší spiritualita vyloučených komunit.
Ani o tantře, tedy nelze rozhodně hovořit, jako o ucelené nauce, ale spíše skrze tento termín adresovat širší názorové klima, principy a praxe, které jsou rozpaženy napříč několika stoletími, obrovským geografickým územím a jeho filosofiemi a náboženstvími.
Mezi 11. a 15. stoletím se objevují první hatha jógové texty, z nichž ten vůbec první (Amrtasiddhi), pochází z buddhistického prostředí a jeden z posledních, kterému se dostalo vůbec největšího věhlasu (Hathajógapradípika), zase z hinduistického.
Jógické texty indického středověku, vychází z tanter, osvojují si konkrétní obsahy, které mění dle potřeby v ,,nové” koncepty, v podobě praktických, rozsahem nevelkých příruček, z nichž se vytrácí širší tantrická nauka na pozadí.
Celá jemněhmotná anatomie a energetika se do moderní jógy vlévá tu z buddhistické tantry, tu z ájurvédských samhit. Například toliko rozšířený koncept tří těl a pěti vrstev, s nímž moderní praxe hatha jógy nakládají se sem vemkl patrně až s Šivánandou a jeho zázemím v advaitě.
Různé ásanové protokoly (například súrja namaskár), tak nezřídkakdy odráží staré rituální symboliky a principy, ale dávají jim často novou, či alespoň staronovou funkci. Posturální praxe, které se odkazují k hatha józe, jsou smíšené s obsahy z klasického tance, anebo bojového umění, které uzpůsobují a dávají jim novou funkci.
Viditelné je to například u fenoménu marem, jako důležitých vitálních center, které jsou praxí specificky stimulovány. Původní nauka o marmách, pochází z bojových umění, kde cílem bylo tyto body zranit a zbavit tak protivníka jeho síly. Opačným způsobem s marmami pracuje ájurvéda, která různou formou péče a ošetření, skrze tyto body kultivuje vitalitu těla, orgánů i psychiky.
Problém se zobecňováním i precizním dokládáním, je samozřejmě dvojsečný. Na jedné staně, stojí leckdy určitá akademická tvrdošíjnost, pro níž to, co není textuálně doložitelné, jakoby nemělo podstatnou validitu a v extrému, snad ani neexistovalo (ženské praktikantky v historii například). Na druhé straně spektra, pak bují divoká vytrhávání z konkrétního kontextu, který má vždy co dočinění s funkcí a smyslem a vzniká ještě větší chaos, nezřídkakdy tlumočený jako jistota, jak se věci jednoznačně mají.
Psychologický faktor, týkající se snahy fixovat danost, v podobě nejpůvodnější, nejryzejší a nejsprávnější verze se pak netýká jen duchovního ega a mocenských, či statusových šarvátek.
V sociální bublině lektorů a praktikujících se pohybuji půlku svého současného života. Mnoho soudobých praktikujících se k józe uchyluje nejen protože je to módní a zajímavé, ale velice často také z důvodu různých náročných životních okolností, spojených s hlubokou vnitřní nejistotou.
Často si slibují, že v józe jako cestě do nitra, najdou kýženou útěchu a ujištění, navíc s příslibem přesahu do čehosi nadosobního a univerzálně platného. Tedy, ne že by to tak nemohlo být, sama se do této kategorie otevřeně hlásím.
Unést ale systémovou nejednoznačnost a paradoxní charakter učení, napříč školami a liniemi se ale někdy stává pomalu bojem o přežití. Dost možná půjde opět o tvůrčí souhru protikladných sil, v níž se hluboká nejistota a nedůvěra na straně jedné, ne až tak těžce, v určitých podmínkách, může překlenout v zarytou oddanost, pevnou víru, až bigoterii.
V tomto bodě je vhodné zmínit i fakt, že zvýšený zájem západu o tradiční patrimonium Indie, podstatně katalyzoval vlnu uznávání jeho důležitosti na domácí půdě. Rehabilituje se nejen tantra. Pro jógu vznikla státní instituce (Ayush), stanovil se mezinárodní den jógy, nejeden hinduistický politik, používá svých sympatií k józe v předvolebních programech. Bylo by to pěkné, když by situace neotvřela celý šuplík stínu, zahrnující náboženský šovinismus a politikaření, což na západě leckdy nevidíme, anebo nechceme poslouchat, když míříme 21. června do svého oblíbeného studia, slavit s celým světem tento oficiálně stanovený svátek, jakobychom to nedělali svojí každodenní praxí.
Když pro účely nutného zjednodušení, používám v této knize tedy termínů jóga a tantra, nemyslím tím všezahrnující a absolutně platný stav věcí, ale označuji spíše pestrou množinu hledisek, které se soustředí kolem klíčových principů, jenž se v mnoha obměnách opakují. Tam, kde je to důležité se snažím o užší vymezení kontextu, tedy o jakou funkci, linii, či tantrický text se z hlediska zdroje jedná.
(v úryvku chybí poznámkový aparát, který je součástí původního textu).