ARCHEOLOGIE TĚLA – SAMSKÁRY A VÁSANY 

Jednou z nejpopulárnějších iluzí, které obestírají to, co běžně rozumíme jóovou praxí, je představa, že jakmile se do ní ponoříme, zavládne hluboký klid a bude nám okamžitě dobře.

Ne, že by tenhle předpoklad byl zcela lichý. Praxe je zastřešující pojem pro něco, co se děje opakovaně, tedy pro něco postupného, procedurálního.

Jógové praxe, jsou postupy, které sjednocují různé úrovně, z nichž jsme poskládaní. Tělesnou, mentální, energetickou a chceme-li i duchovní stránku.

I když se jen pozorně protahujeme, ovlivňujeme dech, mysl a pohybujeme jemnohmotnou sítí vnitřních vztahů.

Když se ztišíme, můžeme jasněji slyšet vnitřní hluk, který běžně přebíjíme vnější aktivitou.

Součástí jógové praxe je to, že se v různých stupních a úrovních uvolňujeme do širšího bytí sebou. 

V dobrém případě, nacházíme díky józe nové perspektivy i schopnosti pojmout to, co v nás dosud spalo neobjevené, anebo bylo někdy v minulosti záměrně skryto.

V horším případě, při nevhodném dávkování, špatném vedení a nebo nedostatečné zralosti, můžeme být těmito obsahy také zaplaveni.

Představte si archeologický výzkum v zatím neprobádané lokalitě. 

I při povrchové práci, může za určitých podmínek nastat sesuv, anebo propad. Když míříme bez zajištění, podpory a postupné adaptace, rovnou příliš hluboko, můžeme se ztratit, anebo být zavalení.

Pokračovat ve čtení „ARCHEOLOGIE TĚLA – SAMSKÁRY A VÁSANY „

KDYŽ SE ZÁMĚR BÝT SEBOU, STANE RUKOJMÍM MÓDY A MARKETINGU

Žijeme v pozoruhodné době plné kontastů a paradoxů. Zřejmě to tak bylo vždy, jen v různých dobách a prostředích, měly tyto paradoxy jinou barevnost. 

A tak dnes, v zeširoka otevřené náruči možností, nezřídkakdy čelíme tlaku, spojenému se svobodnou vůlí, s volbou a výberem. 

Pokud nežijeme v ústraní, zcela izolovaní od cvrkotu a vibrací kolektivního prostředí, nebo nejsme již plně integrovaní a vůči vnějšímu působení tak zcela imunní, doléhá k nám kontinuální proud nabídek a pozvánek, objemná suma doporučení, co bychom ještě mohli potřebovat, anebo měli zažít k tomu, abychom se stali celistvými a v této plnosti ještě autentickými.

Pokračovat ve čtení „KDYŽ SE ZÁMĚR BÝT SEBOU, STANE RUKOJMÍM MÓDY A MARKETINGU“

ADOPTOVAT BUDDHU, ZNAMENÁ VZÍT HO VLASTNĚ KAMKOLIV

Přijetí tzv. útočiště, je jedním z prvních formálních kroků pro většinu následovníků Buddhova učení. 

Já sama jsem jej prvně přijala dosti neformálně, před více než deseti lety na Srí Lance, u kamenné sochy Buddhy, který do mého nitra (neptejte se mě jak), vyslal zcela iracionální a zároveň naprosto jasný a překvapivý požadavek, který zněl: ,,dej mi své srdce”!

Formální útočiště jsem už poctivou rituální formou, přijala v nadcházejících dvou letech, u dvou vadžrajánových učitelů (učitelů tantrického buddhismu).

Přijetí Buddhistického útočiště, zahrnuje určité hodnotové závazky. Týkají se rozvíjení své osvícení schopné podstaty, naplnění srdce soucitem, mysli moudrostí, to vše v nesobecký prospěch všech cítících bytostí.

Ne vždy mi to jde. Od doby, co se má rodina rozrostla o další dvě děti, mi to s nimi nejde docela často třeba v MHD.

Respektive, mám soucit k dětem, že nerady cestují a své o decibely obohacené emoce, prostě pouští ven. 

Mám soucit k cestujícím, kteří chtějí cestovat v tichu, kteří nechtějí obcházet dvojkočáry, odnášet si na podrážce křupku, anebo čelit někomu, pro koho by byla snazší meditační samotka v jeskyni, než půlhodinová jízda tramvají.

A víte co, našla jsem v tom všem soucit i k sobě, přestože součástí jeho hledání, byl několikrát předčasný výstup z vozu, vyplazený jazyk i jedna ostřejší verbální výměna, bez namasté nakonci.

Učíme se praxí a každá zdánlivá překázka, může být v jistém úhlu viděna, jako příležitost k rozpuštění určitého jedu a ke kultivaci konkrétní moudrosti.

Minulou sobotu jsem se potkala s mým kamarádem, s nímž jsme natáčeli podcast. V jeho rámci jsem se mu bez příkras svěřila s tím, že poslední rok, pro mě nebyl naplněný jen krásou a hlubokým vděkem za život, který žiji, ale i zkušeností mateřského vyhoření a okamžiky, kdy jsem se skutečně s poměrně velkým vypětím, opírala o to nejlepší v sobě, abych tuhle fázi vydržela. 

Zmíněný kamarád na mě na konci podcastu vytáhl dřevěnou Buddhovu bustu, kterou mi svěřil do opatrovnictví, protože se stěhuje do zahraničí. Dárek, který se neodmítá.

Buddha se mnou jel rovnou do kina a protože mi bylo hloupé, nechat ho v batohu na zemi, posadila jsem ho na volnou sedačku vedle sebe. 

Víte jak, pravý Buddha je tichým svědkem veškerého dění, podporujícím pozorovatelem, který trpělivě čeká na to, až si rozvzpomeneme na svoji skutečnou podstatu. Myslím, že se mu film líbil. 

I cestou zpátky jsem se rozhodla, že Buddha nebude sedět v koutě, navíc v zavřeném batohu, proto jsem jej posadila hezky na sedačku v MHD, vedle sebe. Revizoři naštěstí, tuto jeho jízdu samsárou nepřišli prověřit.

Když jsem dojela domů, hledala jsem místo, kam bych tohoto nově adoptovaného Buddhu mohla umístit. Nejmladší dcera, které rostou stoličky, mu začala okusovat uši, proto jsem jej nakonec uložila na polici. 

Večer, když jsem se na něj dívala z postele před spaním, pomyslela jsem si, že vlastně také, našel v mém životě, dost dobré útočiště.

Text byl napsán pro Pravý Domácí Časopis

SANKALPA JAKO ODVAHA MÍŘIT DOBŘE

Teze, že vědomí a záměr směřují energii, není jen postmoderním výluhem z tradičních nauk.

Ve védských textech i pozdějších upanišadách, nalezneme zmínky o tom, že vše projevené, je součástí božské podstaty a jejího záměru. 

Že pevná vůle, spojená s intencí, má magickou moc a ovlivňuje výsledek rituálu, zatímco v o chlup mladší karma józe, je důležitým aktem, naopak upřímné odevzdání jakékoliv osobní vůle a zájmu, ve prospěch vyšší moci a moudrosti.

V postmoderním nálevu, leckdy instantního duchovna, můžeme někdy nabýt zkratkovitého dojmu o tom, že si vlastně stačí jen ,,dobře přát” a celý vesmír se slavnostně spojí, aby představám (obvykle našeho duchovnem provonělého ega) vyhověl.

Co je tedy sankalpa, hlubší než duchovně zaonačené chtění a osobnější, než staroindické návody na úspěšnou úlitbu védským bohům?

Pokračovat ve čtení „SANKALPA JAKO ODVAHA MÍŘIT DOBŘE“

KDYŽ JÓGINÍ VYHOŘÍ (A NENÍ TO TUMMO)

My lidé máme rádi transformační příběhy, zvláště ty hrdinské, s dobrým koncem a vyústěním ve kterém se třpytí nějaký poklad, ne nutně hmotný. Třeba uzdravení, poučení, polepšení, méně skromně pak doživotní štěstí, anebo osvícená mysl, sloužící neúnavně dobru všech bytostí. Takové příběhy nás často inspirují, motivují, anebo minimálně naplňují obdivem, uznáním, či pokorou. Na síle jim obvykle také dodává čas a s ním spojený odstup, který jakoby prověřoval, zda transformace zasáhla nejen to, co je vidět na první zdání, ale také hloubku. 

Pokračovat ve čtení „KDYŽ JÓGINÍ VYHOŘÍ (A NENÍ TO TUMMO)“