Součástí lidské přirozenosti je inklinovat k příjemnému a z příjemného dělat oblíbené.
Vcelku přirozeně se tak stává, že nepříjemné a neoblíbené, máme tendenci dávat na druhou kolej, zametat pod koberec, či popírat.
Někdy jde o záměr a vědomé počínání, motivované, jinak bohulibou snahou předvést sobě i světu svou nejlepší verzi.
Jindy je totéž zametání pod koberec nevědomým procesem se stejeným cílem – cítit se příjemně.
Malou nevýhodou je, že dokud je naše existenciální hřiště samsáry rozděleno skrz dualitu na dvě strany, je třeba se na pravidla hry obvykle dívat z obou, chceme-li ji pochopit jako celek.
Zvlášť, pokud se v této životní hře snažíme o jakous takous harmonii a bytostnou jednotu a pokud vnímáme, že karma neodměňuje a netrestá, ale zkrátka a dobře reaguje na akci důsledkem.
TAO HŘIŠTĚ A DARK SIDE OF THE MOON
Nemusíme být zásadně kovaní ve fyzice, ani zběhlí v tantricko-jógové eneretice, abychom po troše přemýšlení došli k tomu, že vše uvnitř i kolem nás ,,je cosi”.
Pokud bychom ,,toto cosi” chtěli navzdory různým formám a vlastnostem, kterými se projevuje, nějak jednoduše nazvat, patrně bychom došli ke slovu ,,energie”.
Podle sociální bubliny a jejího paradigmatu, z něhož vycházíme, bychom pak asi přidali nějaké pojmosloví a specifikace, názory na to, jak se konkrétní formy energie chovají a proč.
Patrně by zazněla skrumáž slov jako je hmota a částice, vlnění, biochemie, možná tao, prána, guny, tattvy nebo dech života.
Podobně jako se země otáčí kolem své osy a slunce tak střídavě mizí o objevuje se za horizontem, mění lidské se vědomí a vitalita těla, při pohybu napříč existenciálním hřištěm.
Staří (a dost možná i mladí) tantrici a tantričky hovořili o gunách (o tamasu – kvalitě temnoty, těžkosti a pomalosti, o radžasu – kvalitě pohybu, rychlosti a přeměny a o sattvě – kvalitě lehkosti a jasnosti), které svojí neustálou interakcí vytvářejí mnohost. a které se navzájem doplňují a vyvažují
Lidé upínající svůj zrak k obloze, už dávno před skupinou Pink Floyd pochopili, že i v moment, kdy měsíc v úplňku nastavuje svoji jasnou tvář, existuje někde na druhé straně ,,the Dark Side of the Moon” – svět za oponou, druhý břeh, říše noci.
Člověk jako symbolizující bytost, proto odvěce hledal a hledá odpovědi na zjevné v nezjevném – ve snech, symbolech nebo se zkumavkou a mikroskopem v ruce.
Otcové moderní psychologie Freud i Jung, ač se lišili ve svých názorech, dobře vnímali, že pod hladinou vědomého, existuje fascinující hloubka se sobě vlastní dynamikou, co hladinou skrytě pohybuje.
A že toto ,,nevědomí” obsahuje leckdy odpovědi na to, nač na povrchu zkrátka není odpověď.
STÍN
Z rozevláté úvahy se vraťme zpátky na začátek – preference příjemného nám totiž může celou hru na cestě k plnosti zásadně zkomplikovat.
Z přátelského utkání v samsáře se může rychke stát bratrovražedný boj, podobný tomu na Kuruově poli.
I když se takový boj odehrává uvnitř, kdesi pod povrchem, je vcelku malá pravděpodobnost, že se jeho stín nepromítne na projekční plochu těla, vztahů a toho, co je někdy snazší nazvat jako osud.
Jsem přesvědčená, že stejně, jako je inteligence lidského těla, pokud má stále dost vitality, nastavena na homeostázu (stav rovnováhy a set mechanismů k jejímu udržení či obnově), je lidské vědomí nastaveno na plnost a jednotu (holotropní kvalita).
Jednota znamená soulad mezi všemi aspekty.
Je obtížné vzít do ruky minci, pokud neuznáváme, že má dvě strany.
Je obtížné dojít osobní integrity, pokud neuznáme a nenaučíme se zdravě zcelit všechny důležité součástky.
Pokud řekneme napravo, musí být i nalevo a střed někde mezi tím.
Hledáme střed, je to tak?
,,Soustředíme se” a to už samo o sobě, předznamenává pohyb odkudsi z periferie.
Pokud se otáčíme ke zdroji světla, vrháme zároveň stín.
Když zvládneme zachytit konec stínu, dokáže nás dovést zdroji, který jej vrhá i ke slunci jako takovému.
Jak bychom mohli stín na cestě ke světlu vynechat?
Jak bychom mohli s navigací v ruce, která říká: tu satja a tady svadhjája, zapomenout i na to, co se nám nelíbí a co nám není příjemné?
VĚČNÁ PULZACE PARADOXŮ A MOJE VDĚČNOST ZA NI
Když jsem před šenácti let začala zaplétat končetiny do divných tvarů, tušila jsem, že to asi úplně nestačí k tomu, abych se stala lepším (rozuměj integrovanějším) člověkem, a že kýžený proces dost pravděpodobně přesahuje úsilí dvanácti súrja namaskárů v čase, kdy je ,,nejvyšší hladina prány”.
Pak jsem na cestách poznala několik učitelů, kteří mi krom mnoha cenných zkušeností, za které jsem jim dodnes hluboce vděčná, znovu v praxi tím jací byli (a někteří ještě jsou) připomněli, že kde je světlo, je pravděpodobně i stín.
A že to není nutně jenom špatné, ani bezvýhradně skvělé.
Tehdy jsem začala přemýšlet o podmíněnosti a potenciálech, o principu pulzace jako o základním pohybu vitality i vědomí.
Přemýšlet o tom, že jediná konstanta je skutečně změna, ať už si myslíme, že na danou myšlenku prvně přišel Lao C`, Saraha nebo kdokoliv jiný.
Většina našeho života se odehrává v pomezí – uvnitř oscilace pohybu dovnitř a ven.
Vezměme si dech jako příklad.
S nádechem se přibližujeme z nitra ven (expanze / extenze), a zároveň ve stejný moment pojímáme něco z vnějšku dovnitř (inhalace).
S výdechem se stahujeme zpět dovnitř (kontrakce) a zároveň ze sebe něco do vnějšího prostředí uvolňujeme (exhalace).
Nelze opomenout, že v sobě každá dechová fáze nese zárodek protikladu a také předznamenává podobu té další. Pokud bychom si to chtěli namalovat, mohli bychom nakrásně použít symbol tao – jin a jang a věčnou dynamiku mezi nimi.
SHE HAS A SISTER…
Několik let jsem byla nesvá ze svého duchovního jména, které mi v Indii svého času přidělil gurudží. Jde o jméno veskrze sattvické bohyně moudrosti, vzdělání a umění. Samozřejmě se mi líbí a brala jsem je vždy jako symbol a motivaci směřovat tam – ke světlu jasné Sarasvatí. Ale byla jsem nesvá, protože jsem se tak upřímně necítila.
O pár let později, v indických horách jsem tuhle skutečnost s humorem sdělila svému tibetskému učiteli, zakotvenému v jiné tradici tibetské tantry a také obrovské lidskosti, bez rumělky a hedvábí.
Začal se smát na celé kolo a pak řekl: “Stay calm, she has a sister!”
Tendzin narážel na modrou Sarasvatí, stinný aspekt stejného symbolu.
Jedna ze zásadních věcí, kterou oceňuji na tantře v její indické i tibetské verzi, je to, že méně podléhá pozitivní selekci, udržuje reálný obraz a bere ,,do hry” všechny stránky duality.
Pro nováčka v meditační praxi vadžrájany, tak může býtvcelku překvapivé, proč se mezi jidamy (aspekty buddhy v symbolické podobě božstev), zařazují hněvivá nebo děsivá božstva.
Jako důležité individuační symboly a kvality vědomí, jsou zastoupeny i v prostředí, ze kterého vykvetla moderní a postmoderní jóga.
Přiznejme si ale, že mezi symbolickými duchovními průvodci v rámci pantheonu post-bráhmanské jógy, má prostě stále ,,víc fanoušků” šakti v podobě Lakšmí, než Kálí nebo Činnamastá s utrženou hlavou, přestože jsou všechny ve své vnitřní symbolice důležitou součástí našeho kolektivního příběhu.
JÓGA DORIANA GRAYE
Mám ráda ten příběh s prvky dekadence a hororu. Obraz Doriana Graye obsahuje faustovský motiv a v jistých ohledech, zkrátka příběh lidské duše, oscilující mezi světlem a tmou.
Tenhle román vypráví o mladém a sličném mladíkovi Dorianovi, který učaruje malíři, jenž zhotoví jeho portrét.
Mladý Dorian při pohledu na půvab svého portrétu, s vědomím pomíjivosti vnější krásy v neúprosném běhu času, vysloví přání, aby veškeré stopy úpadku a přicházející ošklivosti nenesla jeho tvář, ale obraz.
Stane se, což ale mladý Gray zjišťuje postupně. Jeho zkažená morálka a činy se pomalu, ale jistě vpisují do tváře na portrétu. Dorian čelí svému stínu, portrétu, který se stává zrcadlem jeho zahnívající duše. Mladý Gray zavraždí malíře, a nakonec v amoku probodne svoji ohavnou podobiznu. Pod obrazem sličného mladíka leží odpudivý stařec s probodnutým srdcem.
Pokud si všimneme, že svoje stíny promítáme ven, měli bychom s tím něco dělat.
Práce se stínem je obvykle delší proces a ne vždy si pro jeho povahu vystačíme sami.
Ze své osobní i terapeutické zkušenosti vím, že práce se stínem chce vůli, otevřenost, odvahu, důvěru i podporu, tak, aby se nestalo že pozveme draky na párty s očekáváním, že odejdou před 22 h a umyjí po sobě nádobí.
Je velmi zajímavé a snad i povzbudivé, že většina lidí v procesu citlivé práce s vlastním stínem, okusí krom prvotního znepokojení časem i potřebnou porci soucitu, který zásadně pomáhá jeho postupné integraci.
PULZACE
Naše vědomí je zkátka vybaveno schopností rozlišovat.
Jako důležitou základní strategii, pak používá kontrasty a myšlení v protikladech, skrze které je pro nás následně snazší orientovat se uvnitř i vně sebe.
Je rozhodně příjemnější si myslet, že je něco bezvýhradně dobré, než se konfrontovat s možností, že daná věc může být dobrá i špatná zároveň – člověk od člověka, situaci od situace, v různých kotextech.
Taková možnost totiž boří řád a do logu se vměšuje chaos.
Nevědomí, stín i neznámo, jsou kategorie bližší chaosu než řádu, proto jsme vůči nim přirozeně ostražití a máme tendenci je zametat pod koberec, protože setkání s nimi nemusí být příjemné.
Pořád ale platí, že dokud jsou dvě strany, měli bychom se podívat z obou…
“…after the rain comes sun and after the sun comes rain again…”
(text skupiny Smoke City, píseň Underwater Love)
Bb
tento text vznikl pro časopis JógaDNES