KOMPLEMENTARITA, ANEB DOKUD JSOU DVĚ STRANY

Součástí lidské přirozenosti je inklinovat k příjemnému a z příjemného dělat oblíbené.

Vcelku přirozeně se tak stává, že nepříjemné a neoblíbené, máme tendenci dávat na druhou kolej, zametat pod koberec, či popírat.

Někdy jde o záměr a vědomé počínání, motivované, jinak bohulibou snahou předvést sobě i světu svou nejlepší verzi.

Jindy je totéž zametání pod koberec nevědomým procesem se stejeným cílem – cítit se příjemně.

Malou nevýhodou je, že dokud je naše existenciální hřiště samsáry rozděleno skrz dualitu na dvě strany, je třeba se na pravidla hry obvykle dívat z obou, chceme-li ji pochopit jako celek.

Zvlášť, pokud se v této životní hře snažíme o jakous takous harmonii a bytostnou jednotu a pokud vnímáme, že karma neodměňuje a netrestá, ale zkrátka a dobře reaguje na akci důsledkem.

TAO HŘIŠTĚ A DARK SIDE OF THE MOON

Nemusíme být zásadně kovaní ve fyzice, ani zběhlí v tantricko-jógové eneretice, abychom po troše přemýšlení došli k tomu, že vše uvnitř i kolem nás ,,je cosi”.

Pokud bychom ,,toto cosi” chtěli navzdory různým formám a vlastnostem, kterými se projevuje, nějak jednoduše nazvat, patrně bychom došli ke slovu ,,energie”.

Podle sociální bubliny a jejího paradigmatu, z něhož vycházíme, bychom pak asi přidali nějaké pojmosloví a specifikace, názory na to, jak se konkrétní formy energie chovají a proč.

Patrně by zazněla skrumáž slov jako je hmota a částice, vlnění, biochemie, možná tao, prána, guny, tattvy nebo dech života.

Podobně jako se země otáčí kolem své osy a slunce tak střídavě mizí o objevuje se za horizontem, mění lidské se vědomí a vitalita těla, při pohybu napříč existenciálním hřištěm.

Staří (a dost možná i mladí) tantrici a tantričky hovořili o gunách (o tamasu – kvalitě temnoty, těžkosti a pomalosti, o radžasu – kvalitě pohybu, rychlosti a přeměny a o sattvě – kvalitě lehkosti a jasnosti), které svojí neustálou interakcí vytvářejí mnohost. a které se navzájem doplňují a vyvažují

Lidé upínající svůj zrak k obloze, už dávno před skupinou Pink Floyd pochopili, že i v moment, kdy měsíc v úplňku nastavuje svoji jasnou tvář, existuje někde na druhé straně ,,the Dark Side of the Moon” – svět za oponou, druhý břeh, říše noci.

Člověk jako symbolizující bytost, proto odvěce hledal a hledá odpovědi na zjevné v nezjevném – ve snech, symbolech nebo se zkumavkou a mikroskopem v ruce.

Otcové moderní psychologie Freud i Jung, ač se lišili ve svých názorech, dobře vnímali, že pod hladinou vědomého, existuje fascinující hloubka se sobě vlastní dynamikou, co hladinou skrytě pohybuje.

A že toto ,,nevědomí” obsahuje leckdy odpovědi na to, nač na povrchu zkrátka není odpověď.

STÍN

Z rozevláté úvahy se vraťme zpátky na začátek – preference příjemného nám totiž může celou hru na cestě k plnosti zásadně zkomplikovat.

Z přátelského utkání v samsáře se může rychke stát bratrovražedný boj, podobný tomu na Kuruově poli.

I když se takový boj odehrává uvnitř, kdesi pod povrchem, je vcelku malá pravděpodobnost, že se jeho stín nepromítne na projekční plochu těla, vztahů a toho, co je někdy snazší nazvat jako osud.

Jsem přesvědčená, že stejně, jako je inteligence lidského těla, pokud má stále dost vitality, nastavena na homeostázu (stav rovnováhy a set mechanismů k jejímu udržení či obnově), je lidské vědomí nastaveno na plnost a jednotu (holotropní kvalita).

Jednota znamená soulad mezi všemi aspekty.

Je obtížné vzít do ruky minci, pokud neuznáváme, že má dvě strany.

Je obtížné dojít osobní integrity, pokud neuznáme a nenaučíme se zdravě zcelit  všechny důležité součástky.

Pokud řekneme napravo, musí být i nalevo a střed někde mezi tím.

Hledáme střed, je to tak?

,,Soustředíme se” a to už samo o sobě, předznamenává pohyb odkudsi z periferie.

Pokud se otáčíme ke zdroji světla, vrháme zároveň stín.

Když zvládneme zachytit konec stínu, dokáže nás dovést zdroji, který jej vrhá i ke slunci jako takovému.

Jak bychom mohli stín na cestě ke světlu vynechat?

Jak bychom mohli s navigací v ruce, která říká: tu satja a tady svadhjája, zapomenout i na to, co se nám nelíbí a co nám není příjemné?

VĚČNÁ PULZACE PARADOXŮ A MOJE VDĚČNOST ZA NI

Když jsem před šenácti let začala zaplétat končetiny do divných tvarů, tušila jsem, že to asi úplně nestačí k tomu, abych se stala lepším (rozuměj integrovanějším) člověkem, a že kýžený proces dost pravděpodobně přesahuje úsilí dvanácti súrja namaskárů v čase, kdy je ,,nejvyšší hladina prány”.

Pak jsem na cestách poznala několik učitelů, kteří mi krom mnoha cenných zkušeností, za které jsem jim dodnes hluboce vděčná, znovu v praxi tím jací byli (a někteří ještě jsou) připomněli, že kde je světlo, je pravděpodobně i stín.

A že to není nutně jenom špatné, ani bezvýhradně skvělé.

Tehdy jsem začala přemýšlet o podmíněnosti a potenciálech, o principu pulzace jako o základním pohybu vitality i vědomí.

Přemýšlet o tom, že jediná konstanta je skutečně změna, ať už si myslíme, že na danou myšlenku prvně přišel Lao C`, Saraha nebo kdokoliv jiný.

Většina našeho života se odehrává v pomezí – uvnitř oscilace pohybu dovnitř a ven.

Vezměme si dech jako příklad.

S nádechem se přibližujeme z nitra ven (expanze / extenze), a zároveň ve stejný moment pojímáme něco z vnějšku dovnitř (inhalace).

S výdechem se stahujeme zpět dovnitř (kontrakce) a zároveň ze sebe něco do vnějšího prostředí uvolňujeme (exhalace).

Nelze opomenout, že v sobě každá dechová fáze nese zárodek protikladu a také předznamenává podobu té další. Pokud bychom si to chtěli namalovat, mohli bychom nakrásně použít symbol tao – jin a jang a věčnou dynamiku mezi nimi.

 SHE HAS A SISTER…

Několik let jsem byla nesvá ze svého duchovního jména, které mi v Indii svého času přidělil gurudží. Jde o jméno veskrze sattvické bohyně moudrosti, vzdělání a umění. Samozřejmě se mi líbí a brala jsem je vždy jako symbol a motivaci směřovat tam – ke světlu jasné Sarasvatí. Ale byla jsem nesvá, protože jsem se tak upřímně necítila.

O pár let později, v indických horách jsem tuhle skutečnost s humorem sdělila svému tibetskému učiteli, zakotvenému v jiné tradici tibetské tantry a také obrovské lidskosti, bez rumělky a hedvábí.

Začal se smát na celé kolo a pak řekl: “Stay calm, she has a sister!”

Tendzin narážel na modrou Sarasvatí, stinný aspekt stejného symbolu.

Jedna ze zásadních věcí, kterou oceňuji na tantře v její indické i tibetské verzi, je to, že méně podléhá pozitivní selekci, udržuje reálný obraz a bere ,,do hry” všechny stránky duality.

Pro nováčka v meditační praxi vadžrájany, tak může býtvcelku překvapivé, proč se mezi jidamy (aspekty buddhy v symbolické podobě božstev), zařazují hněvivá nebo děsivá božstva.

Jako důležité individuační symboly a kvality vědomí, jsou zastoupeny i v prostředí, ze kterého vykvetla moderní a postmoderní jóga.

Přiznejme si ale, že mezi symbolickými duchovními průvodci v rámci pantheonu post-bráhmanské jógy, má prostě stále ,,víc fanoušků” šakti v podobě Lakšmí, než Kálí nebo Činnamastá s utrženou hlavou, přestože jsou všechny ve své vnitřní symbolice důležitou součástí našeho kolektivního příběhu.

JÓGA DORIANA GRAYE

Mám ráda ten příběh s prvky dekadence a hororu. Obraz Doriana Graye obsahuje  faustovský motiv a v jistých ohledech, zkrátka příběh lidské duše, oscilující mezi světlem a tmou.

Tenhle román vypráví o mladém a sličném mladíkovi Dorianovi, který učaruje malíři, jenž zhotoví jeho portrét.

Mladý Dorian při pohledu na půvab svého portrétu, s vědomím pomíjivosti vnější krásy v neúprosném běhu času, vysloví přání, aby veškeré stopy úpadku a přicházející ošklivosti nenesla jeho tvář, ale obraz.

Stane se, což ale mladý Gray zjišťuje postupně. Jeho zkažená morálka a činy se pomalu, ale jistě vpisují do tváře na portrétu. Dorian čelí svému stínu, portrétu, který se stává zrcadlem jeho zahnívající duše. Mladý Gray zavraždí malíře, a nakonec v amoku probodne svoji ohavnou podobiznu. Pod obrazem sličného mladíka leží odpudivý stařec s probodnutým srdcem.

Pokud si všimneme, že svoje stíny promítáme ven, měli bychom s tím něco dělat.

Práce se stínem je obvykle delší proces a ne vždy si pro jeho povahu vystačíme sami.

Ze své osobní i terapeutické zkušenosti vím, že práce se stínem chce vůli, otevřenost, odvahu, důvěru i podporu, tak, aby se nestalo že pozveme draky na párty s očekáváním, že odejdou před 22 h a umyjí po sobě nádobí.

Je velmi zajímavé a snad i povzbudivé, že většina lidí v procesu citlivé práce s vlastním stínem, okusí krom prvotního znepokojení časem i potřebnou porci soucitu, který zásadně pomáhá jeho postupné integraci.

 PULZACE

Naše vědomí je zkátka vybaveno schopností rozlišovat.

Jako důležitou základní strategii, pak používá kontrasty a myšlení v protikladech, skrze které je pro nás následně snazší orientovat  se uvnitř i vně sebe.

Je rozhodně příjemnější si myslet, že je něco bezvýhradně dobré, než se konfrontovat s možností, že daná věc může být dobrá i špatná zároveň – člověk od člověka, situaci od situace, v různých kotextech.

Taková možnost totiž boří řád a do logu se vměšuje chaos.

Nevědomí, stín i neznámo, jsou kategorie bližší chaosu než řádu, proto jsme vůči nim přirozeně ostražití a máme tendenci je zametat pod koberec, protože setkání s nimi nemusí být příjemné.

Pořád ale platí, že dokud jsou dvě strany, měli bychom se podívat z obou…

 

“…after the rain comes sun and after the sun comes rain again…”

(text skupiny Smoke City, píseň Underwater Love)

 

Bb

tento text vznikl pro časopis JógaDNES

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *