Přijetí tzv. útočiště, je jedním z prvních formálních kroků pro většinu následovníků Buddhova učení.
Já sama jsem jej prvně přijala dosti neformálně, před více než deseti lety na Srí Lance, u kamenné sochy Buddhy, který do mého nitra (neptejte se mě jak), vyslal zcela iracionální a zároveň naprosto jasný a překvapivý požadavek, který zněl: ,,dej mi své srdce”!
Formální útočiště jsem už poctivou rituální formou, přijala v nadcházejících dvou letech, u dvou vadžrajánových učitelů (učitelů tantrického buddhismu).
Přijetí Buddhistického útočiště, zahrnuje určité hodnotové závazky. Týkají se rozvíjení své osvícení schopné podstaty, naplnění srdce soucitem, mysli moudrostí, to vše v nesobecký prospěch všech cítících bytostí.
Ne vždy mi to jde. Od doby, co se má rodina rozrostla o další dvě děti, mi to s nimi nejde docela často třeba v MHD.
Respektive, mám soucit k dětem, že nerady cestují a své o decibely obohacené emoce, prostě pouští ven.
Mám soucit k cestujícím, kteří chtějí cestovat v tichu, kteří nechtějí obcházet dvojkočáry, odnášet si na podrážce křupku, anebo čelit někomu, pro koho by byla snazší meditační samotka v jeskyni, než půlhodinová jízda tramvají.
A víte co, našla jsem v tom všem soucit i k sobě, přestože součástí jeho hledání, byl několikrát předčasný výstup z vozu, vyplazený jazyk i jedna ostřejší verbální výměna, bez namasté nakonci.
Učíme se praxí a každá zdánlivá překázka, může být v jistém úhlu viděna, jako příležitost k rozpuštění určitého jedu a ke kultivaci konkrétní moudrosti.
Minulou sobotu jsem se potkala s mým kamarádem, s nímž jsme natáčeli podcast. V jeho rámci jsem se mu bez příkras svěřila s tím, že poslední rok, pro mě nebyl naplněný jen krásou a hlubokým vděkem za život, který žiji, ale i zkušeností mateřského vyhoření a okamžiky, kdy jsem se skutečně s poměrně velkým vypětím, opírala o to nejlepší v sobě, abych tuhle fázi vydržela.
Zmíněný kamarád na mě na konci podcastu vytáhl dřevěnou Buddhovu bustu, kterou mi svěřil do opatrovnictví, protože se stěhuje do zahraničí. Dárek, který se neodmítá.
Buddha se mnou jel rovnou do kina a protože mi bylo hloupé, nechat ho v batohu na zemi, posadila jsem ho na volnou sedačku vedle sebe.
Víte jak, pravý Buddha je tichým svědkem veškerého dění, podporujícím pozorovatelem, který trpělivě čeká na to, až si rozvzpomeneme na svoji skutečnou podstatu. Myslím, že se mu film líbil.
I cestou zpátky jsem se rozhodla, že Buddha nebude sedět v koutě, navíc v zavřeném batohu, proto jsem jej posadila hezky na sedačku v MHD, vedle sebe. Revizoři naštěstí, tuto jeho jízdu samsárou nepřišli prověřit.
Když jsem dojela domů, hledala jsem místo, kam bych tohoto nově adoptovaného Buddhu mohla umístit. Nejmladší dcera, které rostou stoličky, mu začala okusovat uši, proto jsem jej nakonec uložila na polici.
Večer, když jsem se na něj dívala z postele před spaním, pomyslela jsem si, že vlastně také, našel v mém životě, dost dobré útočiště.
Text byl napsán pro Pravý Domácí Časopis