Jóga je mapou i cestou k celistvosti. Zakládá se na vyvážení mnoha aspektů lidského bytí. Je disciplínou, jejíž principy se v praktické rovině opírají o existenciální jednotu a soulad polarit (šiva + šakti, prakti +puruša…), jako jedinou a poslední podmínku dosažení harmonického spojení mezi duší a její Esencí. Víme, známe, alespoň v teoretické rovině.
Jak se to ale má s nedohlednou hlubinou našeho nevědomí, kam ukládáme vše, co je v rozporu s ušlechtilým konceptem, jemuž se snažíme svým žitím a bytím přizpůsobit? Je to skutečně tak, že praxe jógy vedoucí s sattvické čistotě, pomyslným mávnutím proutku gumuje tamasické obsahy a stinný archetypální rezervoár našeho nevědomí?
O OBRAZU DORIANA GRAYE
Ten příběh mne fascinuje už někdy od střední školy. Jeho síla podle mě netkví ani tak v líbivém puncu viktoriánské dekadence a hororovosti, ale spíše v doteku všelidského příběhu s univerzální platností – příběhu stínu lidské duše. Obraz Doriana Graye, je literárním počinem Oscara Wildea, který originálním způsobem obsahuje cosi jako faustovský motiv. Vypráví o mladém a sličném mladíkovi Dorianovi, který učaruje malíři, jenž zhotoví jeho portrét. Mladý Dorian při pohledu na půvab svého portrétu, s vědomím pomíjivosti vnější krásy v neúprosném běhu času, vysloví přání, aby veškeré stopy úpadku a přicházející ošklivosti nenesla jeho tvář, ale obraz. I stane se, což ale mladý Gray zjišťuje postupně. Jeho zkažená morálka a činy se pomalu, ale jistě vpisují do tváře na portrétu. Dorian čelí svému stínu, portrétu, který se stává zrcadlem jeho prohnilé duše. Mladý Gray zavraždí malíře, a nakonec v amoku probodne svoji ohavnou podobiznu. Pod obrazem sličného mladíka leží odpudivý stařec s probodnutým srdcem. Inu, proč vám zde tento příběh připomínám?
O STÍNU A OTCI HLUBINNÉ PSYCHOLOGIE
Jóga je cestou kultivace sebe sama, cestou k ryzosti a čistotě duše, cestou k sebe-realizaci. Někdy se však stává, že na této cestě ušlechtilosti dokážeme (a třeba ne záměrně) na něco velmi důležitého, a to sice na osobní přirozenost.
Jednotlivé vrstvy našeho vědomí, kterými nás provází, jsou plny podmíněností. Tyto podmíněnosti však znamenají zároveň i potenciál k jejich překonání a růstu. Ne však jejich potlačením, ale spíše pochopením, vyvážením a zdravou integrací.
Myslím, že se dá říci, že jedním ze smyslů jógy, je provést lidského jedince skrze „kosmickou školku“ (vypůjčuji si zde perfektní slovní spojení Dubravky Radonjic‘, lektorky Katharsis dance a analytika sebepoznávacího systému Human Design) do vysoké školy existence. V jednotlivých stupních poznání se zvyšují nároky na sebereflexi. A když se snažíme stát se sami sebou, nemůžeme tak dost dobře činit čistou nápodobou vzoru, či stylizací do námi vytyčeného ideálu. Jediné, čeho takovou strategií dosahujeme, je to, že budujeme svoji vnější masku a vnitřní nejistotu. Carl Gustav Jung nazýval tuto vnější manifestovanou formu osobnosti persónou, k čemuž přidal i účinné varování, že míra identifikace s touto utvořenou maskou roste úměrně s měrou psychóz a neuróz, které dříve nebo později dává do pohybu. Identifikace s persónou, nás oddaluje od bytostného Já, a umocňuje sílu rostoucího stínu, kam ukládáme vše, co nechceme se svojí osobností spojovat.
Co je stín? Stín je temnou stránkou duše, jakýmsi podzemím naší osobnosti, jíž bychom nejraději nebyli. Spadají sem špatné vlastnosti, inklinace, potlačené touhy po zkušenostech, které jsou v rozporu s našimi cíli, ale i reflexe karmických stop (samskáry) z minulých působení naší duše. Vše co je v rozporu s tím, kým toužíme být, a jak u toho chceme vypadat. Abychom na cestě sebepoznání a seberealizace, ať už mu říkáme samádhi anebo individuace dosáhli nutné celistvosti, musíme myslím nutně integrovat osobní stín, který dává světlu jeho pravý smysl. Neznamená to ale pouze otevřít portál svému temnému já, a nechat je žít svým životem všepohlcující bezuzdnosti.
Cesta integrace stínu je náročnou byť nevyhnutelnou součástí praxe, která vyžaduje mnoho citu, upřímnosti a trpělivosti. Člověk jako symbolická a sebereflektivní bytost zde má velkou výhodu v možnosti vytvoření čehosi jako „kanálu metafory“. Celý proces začíná upřímným a ostrým sebezpytem, uvědoměním si, pozorováním a pojmenováním spodních proudů své psychiky. Pokračuje praxí všímavosti směrem k jejich kauzálním příčinám a následkům. Posléze pak samotným vytvořením kanálu k transformaci psychické energie v projevenou formu, která není destruktivní vně ani uvnitř. Něco pro konkrétní představu? Je docela známým faktem, že například mezi hasiči je nemalé procento těch, kteří svoji skrytou fascinaci destruktivitou ohně, převedli přes metaforický kanál do role bojovníků proti požáru, namísto toho, aby se stali žháři. Podchytili konkrétní část svého stínu, kterou přeformátovali do vědomého uvolnění, které není ničivé, ale tvůrčí. Dalo by se tak pokračovat napříč mnoha profesemi, ale hlavně lidskými rysy a kolektivně sdílenými archetypy.
O PROJEKCI, OBĚTNÍM BERÁNKOVI A DVOU VLCÍCH V KAŽDÉM ČLOVĚKU
Jak uvnitř tak vně, platí i z hlediska tendence nechat se dráždit vnějšími projevy svých vnitřních slabostí u jiných lidí. Říká se tomu projekce. Závist toho či ono většinou poukazuje na osobní pocit vnitřní chudoby v tom či onom poli. Nemusí přerůst nutně v aktivní nepřejícnost a škodolibost. Může být projevena „jen“ jako obsedantní toho „vyrovnat se / předčit obraz někoho“, kdo je nám v určitém rysu podobný. Lao C‘ v Tao Te Ťing upozorňuje na cykličnost vnějších projekcí větou: „Obviníš-li někoho, obviňování nebude mít konce. (strana 39)“ Žárlíme na to, co bychom ve skrytu duše třeba chtěli, co nemáme dostatečně zpracované, ale co jsme preventivně uklidili do stínu jako nežádoucí – z hlediska našich hodnot, sebepojetí a sebeprezentace. Čím více propadáme potlačování, stín roste, stejně, jako když jsme pevně zacykleni v pasti vnějších projekcí. Očištění se od vnitřních kalů zkrátka nemůže být učiněno pouze vně. Tento způsob vnější projekce známe z bible jako rituál obětního beránka, kdy kněží vybral kozla (i když v jazyce se lépe uchytil beránek), na kterého symbolicky rituálním úkonem přenesl hříchy dané komunity a vyhnal jej s nimi do pouště (zapomnění / nevědomí). Podobně posléze fungoval děsivý institut církevních odpustek. A dnes? Nechci být za cynika, ale občas stačí do své persony začlenit ten či onen atribut ušlechtilého praktikanta jógy. Zapomenuto. Naše západní mysl je převážně materiální, představme si tedy danou věc materialisticky. Nevynášíte odpadky ven, protože se za ně stydíte, tváříte se, že snad ani žádné neprodukujete. Jenže to není docela pravda. Schováváte je doma ve skříni. Časem celý byt zaplaví smrad tlení a sama skříň začne uhnívat. Musíte s ní ven, přičemž vše, co jste zde dlouho skrývali, padá nekontrolovatelně do všech stran. Zhroutíte se, jelikož vaše persona (toho, kdo neprodukuje špínu) shoří jako papír. Voila‘, psychóza je na světě.
Jean Tinder ilustruje vyvažování vnitřního světla a stínu příběhem o dvou indiánech. Starý Čerokéz vysvětluje svému vnukovi, že v lidském nitru se přirozeně odehrává lítý boj mezi dvěma vlky. Ten jeden je zlem – závistí, zlostí, arogancí, sebelítostí, nenávistí, méněcenností, lží, nadřazeností a egem. Ten druhý představuje dobro – láska, klid, soucit, pravdivost, důvěra. Vnuk se zamyslí a táže starce, kdo v boji vítězí. „Vlk, kterého krmíš,“ odpovídá moudře starý Čerokéz.
Dodala bych, že vlk ukrytý v tom nejspodnějším kotci naší mysli není z podstaty mrtev, pokud v nás vyvolává strach a odpor.
SÓ HAM A PRAXE V TEMNÉ STRANĚ SÍLY
Když mi před několika lety můj učitel obřadně předal do mé lektorské praxe spirituální jméno, které má být metaforou vnitřních kvalit k uskutečnění, oněměla jsem, avšak nejen vděkem, ale i znepokojeným úžasem. Dostala jsem jméno bohyně čisté moudrosti a cítila jsem danou věc jako těžký závazek, a možná (krapet nepokorně) jako lehkou střelu vedle. Upřímně, mnohem větší příchylnost jsem cítila k podstatě děsivých bohyň, tančících divoce na pomíjivé manéži iluzivního světa s girlandou lebek kolem krku, než bohyni s nekompromisně laskavou tváří, doprovázenou čistou labutí. Jak moc se mi ulevilo, když jsem se s notným odstupem času a pochopení, začala v meditacích i snech potkávat s obrazem temně indigové ženy, a od dalšího učitele poprvé uslyšela o tantrickém „velkém vědění deseti“ (daša maha vidjá – deset aspektů bohyně), který rozpracovává ambivalentnost každé tvořivé síly. Svůj podvědomý obraz modré bohyně jsem díky němu identifikovala v aspektu Nílá Sarasvatí (modrá bohyně moudrosti), v divoké formě mateřské Táry, která slouží jako průvodce na křižovatkách mezi dobrým a zlým, aniž by lhala o podstatě obou aspektů. Té, která dodává odvahu putovat mezi dvěma břehy světla a stínu. Pokud se přeneseme do soudobé mytologie, můžeme si letmo vypůjčit metaforu z Hvězdných válek – kde jedna (!) mystická Síla má dvojaký projev skrze to, jak jí její nositel chápe, a jak s ní nakládá. Mezi mantry blízké (nejen) mému srdci patří i mantra „só ham“, která by se dala přeneseně přeložit jako „jsem To / jsem jak jsem / jsem podstata“. Pro mne osobně není pouze odkazem k nejvyšší existenciální jednotě duše-Duch, ale i k něčemu mnohem prozaičtějšímu, byť nemalé důležitosti. Je pro mne vyjádřením upřímné reflexe, vyjádřením vědomí silných i slabých stránek jako potenciálu k transformaci a rozvoji. Na rozdíl od mnoha lidí mám moc ráda předsevzetí, jako nasměrování pozornosti určitým směrem. Letos jsem si předsevzala, že moje cesta povede i dolů do podzemí duše, dalším ponorem do tmy, studiem psychologie stínu (toho vlastního i stínů lidí, s nimiž pracuji, a kteří jej chtějí spojit se světlem) a hlavně nekončící prací na upřímné integraci.
Zvu vás, pokud se chcete přidat, třeba na připravovaném cyklu workshopů „Kabinet stínu“.
A pokud se nepotkáme, zkuste se ve své praxi potkat s následujícími úkoly:
– buďte upřímní
– kultivujte pravost, netvořte masky
– potkejte své strachy a slabosti, pracujte s nimi tvořivě
– pracujme na tvorbě metaforických kanálů k přetvoření stinných témat
– vyhněte se pasti projekcí
– nezapomínejte, že vše zlé, je pro něco dobré
– zkuste se zamyslet nad tím, že cesta k jednotě nebývá vždy a hned jednoznačná
– nepodléhejme pozlátku a iluzi
– nezapomínejme na to, že člověk je proces a není tak nutné tlačit na potřebu „definitivnosti“
– nezapomeňme, že světlo a tma nedávají jedno bez druhého smysl
Tento text vznikl pro server Jógoviny. Kopírování jeho obsahu a jiné formy multiplikace nejsou povoleny, bez vědomého souhlasu autorky textu a serveru Jógoviny.