Jedna z klíčových scén mého oblíbeného filmu. Vím, krapet retro. 1999 – Matrix. Tedy konkrétněji situace, kdy oblými lennonkami obrýlený Morpheus, říká stále nechápajícímu Neovi, že: „Matrix je všudypřítomný. Je to obraz světa umístěný do vašeho zorného pole, sloužící k tomu, aby zamlžil možnost nazřít skutečnost.“ Neo nechápe a Morpheus pokračuje svíravou proklamací o životě ve vězení vlastní mysli, a v ní operujících systémech přesvědčení a víry, v neklamně objektivní realitu. Povaha iluze nemůže být vysvětlena slovy, musí se prožít, být nazřena. Nabízí se dvojí volba, existenciální dualismus vtělený do dvou lesklých pilulí – modré, coby konejšivé cesty setrvání v kolektivním transu a červené jako nepohodlné cesty prozření v o poznání palčivější realitě. Buď-anebo.
Nic naplat, v mojí tic-tacové krabičce jsou pár posledních let jen ty červené bonbóny. Někdy mi barví jazyk dočervena a lidé se mě bojí, protože instinktivně cítí aspekt zuřící Kálí či modré Sarasvatí (proklik: https://en.wikipedia.org/wiki/Kali), které kape krev z jazyka až na obnažená prsa. Myslím že jsem docela laskavá byť mám své divoké odstíny. Červené bonbóny ostří zrak a leckdy hořknou na patře. Tehdy má slova nebývají sladká, ale není zrovna na výběr.
„Jóga nebo bhóga?“, táže se často se svým ironicky lišáckým výrazem můj učitel svých západních studentů. Učení provokací, štve mě a uvědomuji sim že jej sama chtě nechtě používám. Jóga jako cesta poznání skýtající často trpká sebezakoušení. Bhóga jako cesta umného krasobruslení na povrchu šlechtěné iluze. Piplání vnějších masek (persóny), za které by se nemuseli stydět ani věhlasní benátští kumštýři, v čase před karnevalem, který umožňuje hravě skrýt, co je třeba.
Střední proud jistě nevypovídá o finální povaze skutečnosti, ale spíš o touhách a kompenzacích společenské majority. Když by za pár set let archeologové nalezli informaci o největší prodejnosti periodik v dnešní době, zvítězil by bulvár. Pitky zpěváků, strie modelek po mateřské. To samo o sobě vypovídá hlavně o potřebě ukojit kompenzační hlad vlastní omezenosti a chuť zaplácnout nudu. Se středoproudým obrazem jógy se to má dnes bohužel podobně. Jasně, někoho zrovna naštvávám a dotyčný tak přímo cítí hořkost krve kapající z mých rozšklebených úst běsnící démonky.
Jóga je svobodná, je otevřená a vpravdě nezamrzla v konkrétním bodě své evoluce. Tradice se traduje, je tudíž hybná. Šíří se živě časem, prostorem a proměnnými kontexty. Jóga je spojení. Pro někoho dechu s pohybem, pro jiného mysli s tělem, pro dalšího duše s Duchem. Je to ostatně Jedno. Cesta je cíl, svatá pravda. Ale cílem je ryzost a integrita.
Nedá se svítit, na aspekt osvícení nelze zapomínat. Samádhi má jak známo více fází, lišících se v hloubce jeho udržitelnosti a prožitku. Jóga vede člověka k nadhledu nad relativními a leckdy iluzivními obsahy vlastní mysli. Bhóga mentální limity obtahuje bílou čarou. Říká: nepředjížděj, drž se v pruhu. Jóga vede jedince k bytostné pružnosti, zostřuje a zároveň zjemňuje pozornost. Bhóga nabízí zábavnější manéž pro něco jako „spirit-entertaiment“. Bohaté kulisy prázdných klišé, nad kterými všichni uznale mručíme, protože je neslyšíme poprvé, a čím déle je slýcháme, tím méně se jimi máme potřebu zabývat. Gumová těla zachycená v moři sociálních sítí, která jakoby byla měřítkem zdaru na duchovní cestě (pozn: ano, i špičková čínská akrobatka trénovaná od školky, může mít problém s čakrami). Bažíme po tom zapadnout do proudu, přesně v duchu Matrixu, aniž bychom si to uvědomovali. Myslíme si že jóga je tohle a bojíme se v bezpečném bodě vyjet z pruhu.
Používáme nechtěně symboly a odkazy jógy k fixaci nedozrálého ega, které stále touží hrát v našem systému prim. Nakupujeme přívlastky, sbíráme zkušenostní bobříky. Not bad, nor good.
Tedy přesně v duchu moudrého (a vlastně modrého) Krišny z Bhagavadgíty, který ale nepochybně ujížděl na nadpozemsky vysoké dávce červeném tic-tacu. Obě cesty, tedy bhóga i jóga vedou Jednomu. Avšak jedna ze dvou variant zahrnuje delší tanec ve spirále mámení a následnou frustraci, či nespočet dalších a dalších otáček v sladkobolné iluzi.
V poslední době se mi to párkrát přihodilo – pocit, že pokud je jóga dnes to, co teče korýtkem středoproudu, asi tam nepatřím, měla bych si sbalit své švestky a odebrat se někam mimo diskurz. Zdaleka ne z nějaké osobní povýšenosti nebo nabubřelosti, ale čistě z pocitu, že v tomhle proudu neumím plavat, protože nemám ten správný plavecký styl. Pokud milý čtenáři cítíš v tomto bodě zahořklost nebo smutek, můžu Tě uklidnit, že to tak není. Vlastně mám z toho přežvykování červenajících se bonbónů fakt radost. A přeji nám všem (jakkoliv) jógujícím, aby nás tato radost vedla od temnoty ke světlu.
Óm asató má sad gamajá, tamasó má džjótir gamajá, mritjór má amritam gamajá, óm šántih, šántih, šántihi.
Veď mě od iluze k pravdě, z temnoty ke světlu, od smrti k nesmrtelnosti, mír, mír, mír.
ČLÁNEK BYL NAPSÁN PŮVODNĚ NAPSÁN PRO WEBOVOU PLATFORMU JÓGOVINY