O tanci mezi hady a měsícem (ochutnávka ze skript)

Luna je archetyp, kulturní univerzálie, jejíž vnímání v sobě nese zkušenosti předchozích generací, napříč tisíciletími.

Luna představuje kvalitu reflexe.

Vztah k měsíci, je v širším slova smyslu linkou k  tématu základní vztahovosti, volání po komplementaritě.

 

Představuje éros, jako manifestaci touhy, po celistvém propojení polarit, které v dynamické souhře utváří jednotu, často přeskupením  nebo rozbořením stávajícího řádu (logos).

Luna je světlem tmy, času kdy převládá čerň, co zastírá jistoty světa pravých úhlů a rozvíjí intuici, coby inteligenci iracionálního tušení.

Její doménou je noc, jako čas snění, vnoru do hlubinných vod nevědomí a pléna symbolů, skrze které se do světla vědomí propíjejí jeho obsahy.

Luna má vztah k přílivové a odlivové pulzaci oceánu, k pohybu individuačních vod, do kterých se proměnné já noří, aby zde objevovalo hlubší a plnější verzi sebe sama.

Je to had obnovující se sám ze sebe, který jako čas, požírá svůj vlastní ocas a transformuje symbolický jed v potenci.

Je to drak prostupující skrz živly, drak který iniciuje cestu poznání, v kvalitách – země, vody, ohně, vzduchu i prostoru.

Luna dorůstá a ubývá, představuje stálost v přeměně.

Je symbolem pouštění a pozbývání kontroly (výdech, ida nádí, parasympaticus, apána váju…)

Její pohyb je cyklický a méně předvídatelný, než pohyb v lince.

I proto je luna příslovečnou doménou animy, která děsí a zároveň fascinuje.

Je silou i křehkostí, moudrostí i nevyzpytatelností, tak jako žena a ženství, jehož stálost, spočívá v tom, že se cyklicky mění.

Luna je šakti, síla přírody a její tvořivost v kruhu vznikání i pomíjení.

Je výzvou k pochopení řádu, uprostřed chaosu, pohledem do oka hurikánu, silou  zrodu života a smrti, silou krve a touhy, něžnou náručí matky země i její pohlcující krutostí.

Luna je součást komplementární diády.

Jeden z pólů bez kterého se plénum neobejde.

Představuje spodní (vzestupný) proud vědomí, který se skrze lásku, v krajině duchovního srdce, spojuje s jeho sestupnou cestou, v  rytmickém tanci věčné pulzace. Odtud vyrůstá také symbolické vyjádření této matrice, v podobě šesticípé hvězdy – tj. dvou navzájem se prostupujících trojúhleníků .

Luna je součástí mystické jednoty (unio mystica), klíčovým ingredientem vnitřní alchymi,  na cestě k plnosti i klíčem k hermeneutickému tajemství výroku: ,,jak nahoře, tak dole”.

1.1 Kulturně-historické okénko

Pokud si uvědomíme kontext, ve kterém věci vznikají, dostáváme se obvykle k hlubší rovině pochopení toho, proč a jak fungují nebo nefungují, když se z daného kontextu vysadí.

Moderní a postmoderní jóga, vyrostla do značné míry z tzv. klasické jógy, zformované v indickém středověku.  Představitelé klasických škol se ve svém prostřední stali  novou společenskou elitou, která z původně potulných mystiků, asketů a společenských ,,vyvrhelů,” na cestě ke spáse, udělala vrstvu intelektuálně-duchovní autority se značným mocenským vlivem a ambicí.

Jóga se stala exkluzivní záležitostí vzdělanců (v daném kontextu mužů, pocházejících z vyšších společenských vrstev, s přístupem ke vzdělání – tj. gramotnosti a znalosti sanskrtu, v němž byly psány zdrojové texty).

Jógu zasáhl purismus, který ji měl očistit od tantrické ,,anarchie”, představované mimo jiné genderově-sociální rovností a respektem k šaktické kvalitě.

Tantra, navzdory své mnohovrstevnatosti

, formální spletitosti a různorodosti nespočtu škol, které do ní lze zařadit, představovala pro klasický purismus konceptuální hrozbu, zejména protože:

– akcentovala (inherentní) vnitřní autoritu a moudrost před vnější autoritou

– uznávala více učitelů, než jen jednoho a její učení bylo heterogenní

– přiznávala právo na duchovní růst všem, bez ohledu na původ nebo pohlaví

– neměla odmítavý postoj k přirozenosti těla, které vnímala jako chrám ducha, nikoliv jako překážku na duchovní cestě

– oslavovala feminní aspekt jako archetyp ženství (šakti), jako tvořivou inteligenci, bez které jednota není možná

– skrze respekt k šaktické kvalitě, chovala úctu k tomu, co je mimo kontrolu (cyklické, nevědomí, dynamika tří gun, z nichž  klasická jóga pojala sympatizující vztah veskrze jen k sattvě).

 

Důraz na rituální čistotu a pohled na tělesnost, jako faktor omezující duchovní růst se z roviny symbolické, přenesl prakticky i do přísné exkluze všeho a všech, kteří disponovali ,,znečišťujícím potenciálem”.

Klasická jóga byla až na výjimky ,,women free zone” a étos doby byl podbarvený filosoficky zaštítěnou paranoiou z libida, ženské nevyzpytatelnosti, menstruační krve a mateřského mléka.

Příběh, kterým prošla většina patriarchálně řízených, institucionalizovaných náboženství (judaismus, křesťanství, islám, hinduismus a částečně i některé sekty buddhistického kléru), zahrnuje obvykle podobnou dějovou linku a spojující téma, kterým je strach.

Strach z nekotrolovatelného (mystérium porodu a smrti, démonické temno lůna, sexualita a tělesnost),

strach z nevědomí (podsvětí, zásvětí),

strach z vlastní autority a zodpovědnosti za její správu (božské v člověku, čekající na uskutečnění vlastní životní praxí vs. status vyvolených a hříchem, či méněcenností porobených, svázaných osudem).

Je to právě strach, pro který se vymezujeme, potíráme nebo potlačujeme vše, co vnímáme jako ohrožující.

Klasické texty (stranou tanter), ženu výjimečně zmiňují, ale spíše jako ,,funkční support nebo asistentku” mužského adepta na duchovní cestě.

Zajímavé je samozřejmě sledovat i postavení ženy v mytologii a folklóru, v jehož mainstreamu se bohyně postupně stává spíše manželkou či  družkou boha, než autonomní jednotkou.

Božské šakti, které si zachovaly pozitivní kulturní rating jsou pak zejména ty, které se spojují s motivem obětavosti či oběti (Satí, Síta), anebo jasností svého charakteru (Lakšmí, Rádha).

Stranou šaktismu, jsou na tom podstatně lépe linie, ukryté před formální čistkou za vrcholy velehor (kmenové mutace hinduismu a lokálních tradic, vadžrajána, tibetská jóga, kašmírský šivaismus).

Základní konflikt v postoji klasického purismu se dotýká tělesnosti, ze které se žena nemůže vyvázat tím, že je cyklická (,,znečišťující menstruační krev” nesoucí smrt).

Žena je vnímána jako někdo, kdo je řízen svojí tělesností (nekontrolovatelné libido) a není s to se z této apriorní podmíněnosti vymanit.

Tento postoj sám o sobě implikuje ,,vyšší” svět ducha nad ,,nižším” světem těla, což je třecí moment, ve kterém si klasická jóga a tantra nerozumí, přestože klasická jóga z tantry přejala a integrovala^ mnoho jiných aspektů, jako například energetiku a anatomii jemnohmotných systémů (súkšma šaríra).

V klasických jógových textech nenajdeme doporučení pro ženské formy praxe.

Stranou šaktických tanter, je první významnou vlaštovkou text Jógarahasja, připisovaný Náthamunimu z 9. století.  Tento text měl být zásadním zdrojem pro Krišnamačárju, otce moderní jógy, učitele B.K.S. Iyengara, Pattábhiho J., T.KV. Désikáčara aj. Text měl zmiňovat praxe proti početí, pro početí a usnadnění porodu.

První rozsáhlejší literatura o jógové sádhaně pro ženy se objevuje až v 70. letech 20. století a souvisí s přijetím západních žen, jako aspirantek praxe (viz Indra Déví).

(…)

 

Bb

 

Text je ochutnávkou ze skript pro studentky cyklu Polibek kobry: ženská forma