VDĚČNOST JAKO AUTORITA VĚČNÉHO DOSTATKU

Sedím na pařezu na zahradě. Přemýšlím o čem psát. Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon uvnitř. Ne, to už zabral Kant ji, so I can’t.

K psaní mi svítí obrazovka a pár hvězd, které nespolklo světlo aglomerace. Jsem za ně vděčná, stejně jako za spoustu dalších věcí.

MOJI VÍCE ČI MÉNĚ MILÍ UČITELÉ

Včera z Prahy odjel jeden z mých učitelů – gurudží. Slovo guru znamená dárce světla. Světlnoš.

Guru je autorita a nositel takového átmana, jehož jiskra zažehává vnitřní maják a propojuje s vnitřní autoritou.

Gurudží o kterém teď píši (a s nímž se můžete seznámit i skrze rozhovor na dalších stránkách časopisu), je světlonoš a pro mě osobně v interním žargonu také ,,prskavka”.

Abych to vysvětlila, patří mezi učitele, kteří mě učí spíše provokací, než čistou předávkou učení.

A jsem mu za to vděčná, přestože (anebo právě protože), ve mě při každém setkání zažehne jiskru dvou, pro mě dost zásadních vnitřních učitelů – vzteku a jmenované vděčnosti.

Jsem mu vděčná za nespočet třaskavých situací, kdy jsem s ním opravdu nemohla stoprocentně souhlasit, ale naučila jsem se být otevřená, mít pochopení a nedělat ukvapené závěry.

To je bezva!

Mám i jiné učitele.

Navzájem jsou v mnoha věcech v rozporu.

A to je taky bezva!

Tedy, pro mě v posledku spíše úlevné, než frustrující protože jsem se díky nim naučila nevzhlížet k nehybnému ideálu s univerzální platností (i když to byla fuška.

Pro jednoho z mých učitelů, jsou napříkad emoce spíše cosi jako mentální balast, pro jiného legenda v mapě mysli, která vede při správné navigaci do vyšších sfér, poslední z nich, slovo ,,emoce” nemá pro změnu vůbec ve slovníku svého rodného jazyka.

Dřív jsem měla tendenci preferovat spíše toho učitele, který mě více chválil a méně provokoval, podobně jako dítě, co preferuje vlídnějšího a submisivnějšího rodiče, co dovolí čokoládovou zmrzlinu před večeří a nelpí na čištění zubů po večeři a na vyčištěných uších v neděli.

Znáte to ne?

Jenže ne každý dobrý učitel musí zákonitě disponovat rétorikou popové motivační literatury.

Budete se asi divit, ale mezi mé vnitřní učitele patří vztek a nespokojenost, úplně stejně jako vděk a prožitek pokory.

Jógová filosofie učí krásné a důležité věci, postuluje vzletné ideje.

Aparigraha, santóša a tapas, například. Nehrabivost, spokojenost, disciplína.

Nebažit po ideálu sattvicky pulzujícího učitele bez poskvrny, například.

Spokojit se a kultivovat pochopení toho co se zrovna naskýtá, ale neustrnout u toho, například.

A to je pro mě mimo jiné vděčnost, která patří do skupiny mých vážených a ctěných vnitřních autorit.

Vděčnost za to, že každý den mohu otevřít oči a vidět dovnitř a ven, v souladu se sobě dostupnými prostředky, které se rozvíjí, občas zastaví a pak se znovu dají do pohybu.

Tisíce let, plus mínus.

Vděčnost za lidi které potkávám a od kterých se učím.

Vděčnost za vzduch, vodu, zem, oheň a prázdno, které tu je vždy jako finální odpověď, pravda, ne vždy zcela útěšná.

Co se snažím říci, je že hojnost je zde vždy a týká se toho, co zrovna vidíme, když se zkusíme podívat co nejčistším způsobem.

Hojnost může spočívat i v nedostatku, pokud se z něj dokážeme dobře učit.

Bb

 Text byl napsán pro časopis JógaDNES.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *