Sedím na pařezu na zahradě. Přemýšlím o čem psát. Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon uvnitř. Ne, to už zabral Kant ji, so I can’t.
K psaní mi svítí obrazovka a pár hvězd, které nespolklo světlo aglomerace. Jsem za ně vděčná, stejně jako za spoustu dalších věcí.
MOJI VÍCE ČI MÉNĚ MILÍ UČITELÉ
Včera z Prahy odjel jeden z mých učitelů – gurudží. Slovo guru znamená dárce světla. Světlnoš.
Guru je autorita a nositel takového átmana, jehož jiskra zažehává vnitřní maják a propojuje s vnitřní autoritou.
Gurudží o kterém teď píši (a s nímž se můžete seznámit i skrze rozhovor na dalších stránkách časopisu), je světlonoš a pro mě osobně v interním žargonu také ,,prskavka”.
Abych to vysvětlila, patří mezi učitele, kteří mě učí spíše provokací, než čistou předávkou učení.
A jsem mu za to vděčná, přestože (anebo právě protože), ve mě při každém setkání zažehne jiskru dvou, pro mě dost zásadních vnitřních učitelů – vzteku a jmenované vděčnosti.
Jsem mu vděčná za nespočet třaskavých situací, kdy jsem s ním opravdu nemohla stoprocentně souhlasit, ale naučila jsem se být otevřená, mít pochopení a nedělat ukvapené závěry.
To je bezva!
Mám i jiné učitele.
Navzájem jsou v mnoha věcech v rozporu.
A to je taky bezva!
Tedy, pro mě v posledku spíše úlevné, než frustrující protože jsem se díky nim naučila nevzhlížet k nehybnému ideálu s univerzální platností (i když to byla fuška.
Pro jednoho z mých učitelů, jsou napříkad emoce spíše cosi jako mentální balast, pro jiného legenda v mapě mysli, která vede při správné navigaci do vyšších sfér, poslední z nich, slovo ,,emoce” nemá pro změnu vůbec ve slovníku svého rodného jazyka.
Dřív jsem měla tendenci preferovat spíše toho učitele, který mě více chválil a méně provokoval, podobně jako dítě, co preferuje vlídnějšího a submisivnějšího rodiče, co dovolí čokoládovou zmrzlinu před večeří a nelpí na čištění zubů po večeři a na vyčištěných uších v neděli.
Znáte to ne?
Jenže ne každý dobrý učitel musí zákonitě disponovat rétorikou popové motivační literatury.
Budete se asi divit, ale mezi mé vnitřní učitele patří vztek a nespokojenost, úplně stejně jako vděk a prožitek pokory.
Jógová filosofie učí krásné a důležité věci, postuluje vzletné ideje.
Aparigraha, santóša a tapas, například. Nehrabivost, spokojenost, disciplína.
Nebažit po ideálu sattvicky pulzujícího učitele bez poskvrny, například.
Spokojit se a kultivovat pochopení toho co se zrovna naskýtá, ale neustrnout u toho, například.
A to je pro mě mimo jiné vděčnost, která patří do skupiny mých vážených a ctěných vnitřních autorit.
Vděčnost za to, že každý den mohu otevřít oči a vidět dovnitř a ven, v souladu se sobě dostupnými prostředky, které se rozvíjí, občas zastaví a pak se znovu dají do pohybu.
Tisíce let, plus mínus.
Vděčnost za lidi které potkávám a od kterých se učím.
Vděčnost za vzduch, vodu, zem, oheň a prázdno, které tu je vždy jako finální odpověď, pravda, ne vždy zcela útěšná.
Co se snažím říci, je že hojnost je zde vždy a týká se toho, co zrovna vidíme, když se zkusíme podívat co nejčistším způsobem.
Hojnost může spočívat i v nedostatku, pokud se z něj dokážeme dobře učit.
Bb
Text byl napsán pro časopis JógaDNES.