TAT TVAM ASI: TO JSI TY!

Jedna z prvních a pro mě zásadních srážek s indickou filosofií u mě nastala mnohem dřív, než ve vysokoškolské škamně.

Pamatuji si to docela přesně. Byl podzim, byla sobota (možná i neděle) a já stála jako mnoho jiných sobot nebo nedělí v zadním koutě antikvariátu ve Valentinské ulici na starém městě.

Bylo mi asi čtrnáct nebo patnáct a v rukách jsem žmoulala ochmatané upanišady. Samotné mi to dneska zní až magicky, ale rozhovor Uddálaka Aruniho s jeho synkem Švétakétuem, na kterém onehdá zaparkoval můj, po myšlenkové exotice hladovějící, pubertální zrak, mě v různých situacích, pronásleduje až do dneška.

Stejnou strofu na mě vytáhla komise u přijímaček na indologii o pár let později, stejná slova drmolil jeden muni v kopcích Himačalpradéše, při mém loňském výšlapu pod úctyhodným Triundem, když mi pomáhal opravit rozbitou botu.

A co je podstatné, spolu s druhým výrokem: ,,néti néti (ani to, ani ono)”,  o kterém se dočtete níž a který rovnež najdeme v upanišadách anebo Zpěvu Osvobozeného od Dattátréji, vytváří dodnes něco jako základ vnitřní navigace mého pohybu existencí, za který jsem jógové filosofii nesmírně vděčná.

 

„Přines sem banijánový plod!”

„Tady je, vznešený pane.“
„Rozřízni jej!“
„Je rozříznut, vznešený pane.“
„Co tam vidíš?“
„Velmi drobná zrníčka, vznešený pane.“
„Rozřízni jedno z nich!“
„Je rozříznuto, vznešený pane.“
„Co tam vidíš?“
„Nic, vznešený pane.“
I řekl mu: „To droboučké, které ani nevidíš — právě z tohoto droboučkého, synáčku, tu stojí tento velký strom. Věř tomu, synáčku! Nejjemnější podstata zde, vlastní tomu všemu, je pravda. To je átman, to jsi ty, Švétakétu.“

(Čhándongjópanišad 12)

O ZTRÁTĚ PAMĚTI

Líbí se mi žít v přesvědčení o tom, že všichni sdílíme jednu esenciální podstatu, byť tu a tam vnímám určité rozdíly. Přinejmenším v tom, jací jsme, mohli bychom být a jací jsme snad jednou i byli.

A zdá se mi, že podstatné rozdíly mezi tenkrát a nyní (snad bez snahy o zcela romantické zkreslení), určuje paměť. Nebo možná ochota si pamatovat.

Tedy, dokud byl člověk s to uchovat v relativně živé paměti vazbu mezi vnitřním a vnějším, přímý vztah sebe sama s okolním světem, nebylo na myšlence: ,,ty jsi to” nic moc překvapujícího.

Dokud člověk vnímal přírodu jako přirozenou niku svého života, nevyznívalo poetické vyjádření bytostné sounáležitosti s hvězdami, rostlinami, vlastnostmi bohů a démonů, až tak podezřele.

,,Země, voda, oheň, vzduch éter, mysl, inteligence a ego – všech osm dohromady tvoří mé oddělené hmotné energie (apara).

Existuje i jiná, vyšší energie (para) mého já (átman), která tvoří živé bytosti, jež využívají i hmotnou přírodu. Všechna stvoření mají svůj původ v těchto dvou energiích.

Vše, co je v tomto světě materiální, i vše, co je duchovní, jistě ví, že já jsem původ i zánik těchto dvou energií.” (Bhagavadgíta 7.4-7.6)

Od dob mých studií mě fascinuje, sledovat živé tření na růzých místcech hraniční linky mezi přírodou a kulturou. Zejména proto, že tahle hraniční linka je něco pružného a často sjednaného, v souladu s dobovým étosem.

V různých časových údobích se zaměrujeme na konkrétní pásma téhle hranice.

Které pohyby těla a mysli jsou přirozené a které naučené? Ví bůh, pokud jsme si ho nevymysleli.

Ve starých filosofiích nacházíme stopy panteismu, člověka který si rozvzpomíná na to, kým je a co má v sobě. V novodobých filosofiích se pak objevuje člověk s ambicí překonat svůj původ a povýšit se nad jeho rámec vlastní mimořádností.

Z nejstarších vrstev indické filosofie čteme příběh o vesmíru jako kolektivním těle, tvořeném hmotou a vědomím. Člověk je zde jednou z biliónů buňek tohoto těla.

Vypráví se zde v různých obměnách fascinující příběh o prakrti (hmotné přírodě) a věčném vědomí (puruša), o Šakti a Šivovi, v neustálém dialogu.

Ten probíhá napříč eóny a zosobňuje se vždy na dobu určitou, dle zákona přičin a následků, v životě konkrétního jedince prchlivou lokalizací.

Existenciální vtip zde spočívá v opakujícící se ztrátě paměti, v různých dějstvích hry

režírované Májou, iluzí o vlastní výlučnosti.

,,Brahma stojí za veškerým stvořeným, za pomíjovou přírodou i trvalou duší, za zjeveným i skrytým. Lidská duše je vázána plody smyslových požitků, ale jakmile si duše uvědomí podstatu brahma, je osvobozena od všech pout.”

(Švétašvatarópanišad 1.8)

SAMÁDHI A HOLOTROPNÍ ZKUŠENOST

Na józe je pro mně velmi přitažlivé to, že člověka dokáže různými cestami přivést k prožitku úplnosti. Jógová tradice daný stav vystihuje souslovím satčitánanda (sat – pravda, čit – vědomí, ánanda – blaženost).

Prožitky úplnosti jóga rozlišuje, dle míry jejich uvědomění a dosahu jejich působnosti, skrze čtyři, jinde šest stupňů samádhi. Samádhi rozpouští oddělenost, zceluje. Samádhi není koncept, ale stav bytí.

A tak se stává, že se tu a tam lidem díky józe poštěstí prožít holotropní stav, aniž by si jako cíl svého pohybu životem kdy předsevzali osvícení.

Holotropní (směřující k celku) zkušenost dokáže významně rozšířit anebo otočit perspektivou, byť v ní obvykle nedokážeme trvale žít.

,,Lidská duše uniká našemu zraku, nelze ji uchopit řečí, ani jakýmikoliv jinými smysly. Nepřiblížíme se k ní ani zdrženlivostí, ani činem. Pouze v okamžiku, kdy je naše vnitřní bytost očištěna poznáním a meditací, spatříme tohoto ducha, jenž je nedělitelný.”

(Mundakópanišad 3.1.8)

 

NÉTI NÉTI A VIA NEGATIVA

Celostní prožitky zprostředkovávají člověku silnou zkušenost nadhledu nad svým omezením a dokáží jej přiblížit prožitku smyslu.

Na věčně znějící niternou otázku: ,,kó ham” (kdo jsem) přichází upanišadové: ,,só ham” (já jsem to).

Pochopit, co je ,,to”, však není v tomto případě výzvou pro intelekt. To protože intelektuální pochopení jednoduché rovnice védanty: duše (átman) + duch (paraátman = existence (brahma), stav osvícené mysli nezaručuje. Z jídelního lístku se prostě nenajíme.

Ramana Mahariši, tamilský mystik a pro západ důležitý zprostředkovatel filosofie adavita védanty (existenciální monismus), vybízel k cestě niterného sebdotazování po podstatě (átmavičára).

A pokud ona podstatná odpověď nepřichází, je myslím užitečné prozkoumat i opačnou cestu – zkoumání toho, kým nejsem. Ve filosofii se tomu někdy říká via negativa, cesta negace.

V jistém smyslu najdeme něco podobného v buddhistické i jógové psychologii. Zkoumání své podstaty, kultivací neztotožňování se s tím, co je mimo ni.

Na kolik se potřebuji identifikovat se svými představami?

Nakolik souvisí mé já s požadavky sociálních rolí, nakolik s mými vlastními očekáváními a nároky, které od nich odvozuji?

Nakolik ta či ona věc, ve které se momentálně angažuji opravdu rezonuje s tím, kým se cítím v jádru být?

Kdo jsem, když nejsem to ani ono?

Když se alespoň nachvíli rozpustí hodnoty, názory, postoje, vztahy, vazby, významy, kterými se definuji?

Kó ham? Só ham.

 

Psáno pro časopis JógaDNES

 

Bb

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *