ŠKOLA SRDCE

 

Člověk je neustále v procesu, člověk sám je proces.

Můj osobní proces se poslední půl rok odehrává v mnohovrstevnaté krajině srdce, plné skal, pustin, hustých lesů a temných obzorů, stejně jako tekutého světla, růžové mlhy a zlatých vajec.

Jedna z věcí, kterou se v tomto koutku kosmické školky učím, je nedávat věcem předčasně nějaký rám, neuzavírat pro dočasný klid mysli to, co je z povahy nekonečně otevřené a prožitkově se vymyká přiléhavým jménům z prožitkové konfekce.

Někdy to jde líp, někdy hůř.

Najít v sobě odvahu vstoupit do prostoru tak nekompromisního, jakým je srdce, vyžaduje hodně sil a ochotu riskovat, že navyklé pořádky mohou může zachvátit na dobu neurčitou chaos.

SRDCE V MYSLI – MYSL V SRDCI

Jóga srdce je náherná ve své nevyzpytatelnosti.

Srdce je pro mě něco jako jako zenový učitel, který někdy moudrým tichem čechrá hladinu vědomí a jindy učí dobře mířenou ranou holí do holeně.

Oboje může člověka osvítit, pokud udrží svou otevřenost v tom, čemu nerozumí.

Lekce srdce je nádherná a někdy bolestná v tom, že se na ni nedá připravit.

Všechny atributy a potenciály srdce, o kterých naše mysl ví, jako jsou vděčnost, soucit, pokora, láska, smutek, bolest nebo prodchnutí polarit, jsou jen relativní kategorie, protože to, jak si je mysl vykládá, se obvykle děje na základě toho, co jsme sami dosud zažili, vydedukovali ze zkušeností druhých, či příběhů z rámce našeho kolektivního (ne)vědomí.

Co když se ale srdce otevře tak, že jeho hluboká a nekonečná prázdnota hlučí?

Co když ze svobodného prostoru srdce nevylétne holubice míru, ale ohnivý drak sedící na vejci, které může ukvapeným počínaním zničit?

Mě osobně se děje to, že mysl a srdce spolu teď tančí tango.

Krok chvíli vede jeden, pak druhý, přenáší se váha, přenáší se energie, působí to celé místy tak trochu dramaticky, ale v jádru jde o dost intimní děj, mířící k tomu, aby si mysl a srdce uvědomili, že tančí spolu.

VEĎ MĚ OD TEMNOTY KE SVĚTLU A ZPĚT

Moji učitelé mě do života vybavili několika mantrami.

Některé jsou ,,tajné” a slouží jen k vnitřní koncentraci, jiné jsou všeobecně známé a další vlastně ani nejsou mantrami klasického střihu, ale plní funkci nástroje k ochočení mysli v časech neutěšeného křepčení.

Mantra poslední kategorie je od mého učitele meditace Tenzina, který učil hodně o prázdnotě a jeho vrcholnou lekcí bylo to, když před měsícem umřel.

Jsem si jistá, že se bardo1 otřásá jeho smíchem nad tím, jak jsme skoro nic z jeho učení ve skutečnosti nepochopili, když co čas pofňukáváme nad jeho absencí.

Tenzinova mantra byla: ,,I tohle jednou pomine, děti.”

Učil nás si jí připomínat v prožitcích vrcholné slasti a životní euforie i ve stavech bolestného utrpení.

V druhé variantě je to pohodlnější a zdánlivě optimističtější, v první variantě ale neméně důležité.

Člověk nemusí být úplně kovaným buddhistou, aby poznal, že většina bolesti pochází z toho, že se v jeden moment snažíme být jinde, alternovat nejistou nebo v nějakých ohledech nepohodlnou přítomnost.

Fyzické srdce v systole neovede simultánně vyrobit diastolu, nádech vždy střídá výdech, den přichází po noci.

Tak to zkrátka je.

Jóga srdce je krásná škola životní pulzace, kdy širokoúhlou perspektivu střídá kontrakce.

V srdci se ocitáme nazí až na morek duše, což nemusí být jednoduché ustát, ale rozhodně se není za co stydět.

,,Jakýkoliv vjem nás může plně a správně spojit s realitou.

To co uvidíme, nemusí být nijak zvlášť pěkné, ale můžeme ocenit, cokoliv existuje.

Ve všem je určitý magický princip, určitá živá kvalita. Něco živého, něco skutečného se nachází ve všem.”

(Chogyam Trungpa)

 

Bb

 

Text byl napsán pro časopis JógaDNES.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *