My lidé máme rádi transformační příběhy, zvláště ty hrdinské, s dobrým koncem a vyústěním ve kterém se třpytí nějaký poklad, ne nutně hmotný. Třeba uzdravení, poučení, polepšení, méně skromně pak doživotní štěstí, anebo osvícená mysl, sloužící neúnavně dobru všech bytostí. Takové příběhy nás často inspirují, motivují, anebo minimálně naplňují obdivem, uznáním, či pokorou. Na síle jim obvykle také dodává čas a s ním spojený odstup, který jakoby prověřoval, zda transformace zasáhla nejen to, co je vidět na první zdání, ale také hloubku.
Jednu z temnějších fází mého osobního příběhu jsem při různých příležitostech sdílela už mockrát. Myslím tím to, jak jsem se v dospívání i díky józe a osobnímu závazku vůči životu, sama dostala z mentální anorexie a depresí, stejně jako to, jak jsem se se sama, skrze tradiční jógu, nechtěně zhoupla do psychospirituálního bypassu. Sdílím tuhle část příběhu ne kvůlí zdání nějaké hrdinskosti, anebo obdivu, ale kvůli lidskosti a také naději pro ty, kteří zrovna sužují podobné problémy.
Od zmíněných osobních krizí uplynuly skoro dvě dekády a přes dvacet let, je jóga v tomto životě mou průvodkyní. Troufnu si o sobě říci, snad ne nabubřele, že se považuji po všech těch letech, za poctivou adeptku i nepovrchního hledače, člověka s dobrou disciplínou, upřímnou sebereflexí i vážným záměrem. I tak vám dnes povím příběh o svém vyhoření a józe. Ráda bych jej začala slovy – před mnoha a mnoha lety, v čase, kdy jsem byla docela někdo jiný…Ale nebyl by to příběh skutečný.
Tedy, zažila jsem nepříjemnou zkušenost vyhoření, pár měsíců zpět, po porodu třetí dcery. Jóga mi s ní pomohla. Ale jaktože mu nezabránila? Jsem špatný adept? Kde jsem udělala chybu? A co z toho pro mě a moji cestu vyplývá?
JÓGA JAKO CESTA K SOBĚ I OD SEBE, JÓGA JAKO VZTAH
S jógou jsem začala velmi mladá, prakticky na prahu dětství a dospívání. Stala se pro mě útočištěm i únikem. Vyrůstala jsem ve vztahově náročném prostředí, máma pro mě byla dlouhodobě, díky svým onemocněním a psychické křehkosti nedostupná, s tátou jsme se po rozvodu rodičů na léta odcizili, většinu dětství jsem strávila s prarodiči, kteří mě měli moc rádi, avšak láska v jejich podání, znamenala spíše uznání studijních úspěchů, intelektových schopností, samostatnosti a výkonu. Nikomu z rodiny dnes nic nevyčítám, mám je ráda, rozumím hlubším příčinám tradovaných rodinných záteží. Vnímám, že verze lásky a péče byly tenkrát zkrátka takovými, jakými byly, protože to nejlepší, co děláme, jednoduše naráží vždy na strop osobních limitů. A transformovat je do hloubky, je někdy sádhana na léta, ne-li životy.
Díky své, částečně v dětství získané dispozici, se pro mě střet s tradiční jógou stal velmi formativní zkušeností.
Cesta disciplinované vůle, zříkání se zátěžujícího a pomíjivého, preference nadosobního, netělesného a nadčasového, kultivace a obětavost pro druhé mi šly o dost lépe, než budování důvěrných vztahů, odkrývajíícíh osobní zranitelnost a bezpečí. Lépe, než dohánění fází a zkušeností, které jsem musela díky předčasné dospělosti a vnitřní nezralosti přeskočit.
Celé se to dá zkrátit do konstatování, že moje vnitřní svoboda, integrita a nezávislost, získaná letitou jógovou sádhanou, byla pevná v konturách vnitřní samoty, ale velmi nestabilní ve vztazích s nejbližšími lidmi. Divné? Ani ne.
Jistá forma askeze, vnitřní svobody a nadčasové moudrosti, s ní spojené se stala v podobě archetypu jakéhosi vnitřního mudce a průvodce, opatrovníkem mého zraněného vnitřního dítěte, které se v rodině nenaučilo pociťovat a včas komunikovat své osobní potřeby.
Jóga jako cesta i splynutí s nadosobní podstatou se pro mě na mnoho let stala cestou od sebe a od utrpení, které toto já obklopuje, ne aby bylo popřeno, ale postupně transformováno.
Když se v mých 36 letech narodila má třetí dcera (prostřední byly tého času 2 roky a synovi 11), zjistila jsem, že se s věkem a únavou změnilo navyklé fungování a také signalizace na mé řídící desce. Všichni víme, že tankovat se má dřív, než dojde benzín. Všichni víme, že máme odpočívat dřív, než padneme. I to, že v nouzových situacích v letadle nasazujeme první dýchací masku sami sobě, až pak vlastním dětem. Jenže. Když skoro 30 let fungujete tak, že pečujete zejména o potřeby druhých a 20 let při tom pečujete o sebe téměř výhradně pratjahárou (stažením se, samotou), jsou dva porody krátce po sobě, tři roky téměř kontinuálního kojení i v noci, tři děti a nedostatečná podpůrná síť vztahů okolo vcelku nálož.
Pár měsíců po porodu se mi po dvaceti letech vrátily plíživé deprese a stavy mentálního vyčerpání. Naštěstí trvaly vždy jen pár dnů. I tak, pokud bych měla nějaké nepřátele, nepřála bych jim toto zažívat.
Jaktože se to stalo? Protože jsem díky svým starým dětským zátěžím a věku, podcenila nejen své síly, ale hlavně podmínky, které jsem celý život byla zvyklá mít jejich dočepávání.
Uvědomila jsem si, že mé zdroje jsou (slyšíte dobře) závislé na samotě, meditacích, tichu, praxi, kontemplaci a tvorbě, k nimž se díky mému nastavení z primární rodiny najednou znovu uzavřel přístup, díky tomu, že jsem se v té vší péči o ostatní zapomněla dostatečně tankovat.
To není o špatně volené meditaci, anebo cvičení. Je to o základním vztahu k sobě. Na krk mi dýchla karma, která mi připomněla, že jsem první dekádu svého jógového hledání, používala jógu spíše jako cestu od sebe, než k sobě a dál. Je dobré dodat, že když vás dostihne karma, není to trest, ale důsledek a příležitost, přečíst danou kapitolu znovu a lépe. Znovu se mi vracela slova mého učitele Tenzina, který s humorem, sobě vlastním říkal: Báro, v jeskyních a na pohřebištích už jsi byla dost dlouho, už to stačí.
LEKCE SOUCITU PRO ZAČÁTEČNÍKY I POKROČILÉ
Když jsem někdy po novém roce (a půl roce po porodu, s téměř kontinuálně nemocnými dětmi doma) zažívala sinusoidu periodického zatmění duševního míru, skrze nepříjemné záchvěvy deprese a vyčerpání a naštěstí i opětovná vzedmutí vnitřní pospolitosti a naděje, uvědomila jsem si, jak požehnaná vlastně v tomto životě jsem.
Známe to ostatně z mnoha příběhů, třeba toho o Šákjamunim. Kontakt s utrpením způsobuje bolest, otřásá jistotami, ale někdy také otevírá srdce soucitu, pokoře a naději. Vyzývá k dalšímu hledání a nalézání.
V depresivních nížinách rán, kde jsem se zavírala s pláčem a pocitem vzteku, bezmoci a smutku v koupelně a v hlavě mi jela mantra: ,,už nemůžu”, jsem díky své jógové duchovní cestě, neztratila naději, pokoru a důvěru v moudrost života.
Zároveň mi mé bolavé srdce vracelo kontakt s vědomím, že je opravdu obrovské množství trpících lidí, kterým se podobného požehnání nedostalo. Kteří zažili, anebo zažívají mnohem horší věci, nepodporu, nebezpečí, nelásku, nemoc.
Takové uvědomění nedevalvovalo moje vlatsní pocity a prožitky, ale ukazovalo, o co vše, se má vnitřní síť může opřít tak, že ji trhliny osobních zranění, co o sobě projednou daly zase vědět, zcela nepohltí.
Je to vděčnost i soucit k sobě a skrze sebe dál.
Tak jako pulzují naše srdce, pulzuje soucit svým mateřškým prostorem od člověku, k člověku – od osobního k nadosobnímu a zase zpět.
Je to pár měsíců, co deprese ustoupily. Zůstala pokora, nikoliv pocit hrdinství, poraženectví, anebo neporazitelnosti.
Vnímám, že skončila další lekce soucitu na cestě, v tomto mém, jógou požehnaném životě.
Text byl napsán pro periodikum JógaDNES
Drahá Báro, děkuji ti za tvou zpověď 🩵 všichni narazíme na své limity, které slouží k uvědomění si svých zraněných míst. To jsem se ostatně naučila od Tebe a stále jsem v procesu učení a jsem vděčná za všechny ‚ i ty hodně nehezké ‚ zkušenosti.. jsi pro mě velká učitelka.. děkuji ještě jednou, s pokorou a úctou k tobě..
děkuji za milá slova Zuzko, ano, dokud jsme tady, máme se co učit. 🙂 pro mě to taky není příběh o selhání, ale o lidské stránce prožívání, osobní zranitelnosti a slabých místech, které ta silná pomáhají podporovat. myslím, že je dobré si to navzájem připomínat. krásné dny. BB