Začnu optimisticky – ve světě, který je v mnoha ohledech horší a horší se také ledasco zlepšuje.
Otevírat text o tělesné inteligenci a řeči těla takovým způsobem, může působit krapet bizarně, ale pokud dočtete do konce, pochopíte, proč mohou dílčí zhoršení, někdy vést k lepšímu.
Jednou z věcí, která se myslím zlepšuje, je obecné porozumění pokročilosti ve fyzické józe.
Tedy to, že nejde z definice o složité ásany, anebo komplikovaná energetická cvičení, nýbrž o princip postupně rozšiřovaného sebeuvědomění a systémového propojení.
V MANDALE OSOBNÍ ZKUŠENOSTI
Fyzickou jógu praktikuji od svých třinácti let, v půlce vysokoškolského studia, jsem začala učit.
To je docela dlouho na to, abych mohla zpětně vidět pozitivní i negativní dopad některých chyb, které jsem dělala (a ano), bez kterých bych dnes nebyla zcela sebou.
Prvních patnáct let, jsem svědomitě ,,vařila podle receptů”, v upřímné víře, že když budu dělat A, stane se A.
Pokud bychom všichni disponovali stejnou konstitucí, životním kontextem i osobním příběhem, asi by takový přístup, neměl větší chybovost.
Moje zkušenost s indickými a ve své tradici pevně zakotvenými učiteli, mě ve světě receptů, na dobu určitou, ještě více petrifikovala.
A víte co, vůbec nelituji.
Krom osvojené disciplíny, jsem se dostala i k reflexi vlastních limitů i limitů obecného.
Měla jsem štěstí, protože většina učitelů, od nichž jsem se mohla učit, nebyli fanatici.
Poměrně zásadním zlomem pro mě, jako pro člověka, který praktikoval jógu pravidelně, více než půlku svého života a který na sebe dokázal aplikovat řadu ,,pokročilých” postupů, bylo uvědomění, že mnohem lépe, než tělu vlastnímu, rozumím tělu druhých lidí a že navzdory ,,formální poslušnosti v praxi,” se mnou moje vlastní tělo, nemluví úplně srozumitelným jazykem.
Byla to skvělá jógová zkušenost! Nepříjemná pro ego, avšak přínosná v potenciálu, spočívajícím v postupné práci s fyzickým traumatem a ranými vývojovými zraněními mého emočního těla.
KDYŽ TĚLO ZTICHNE VÍC, NEŽ JE ZDRAVÉ
Celou řadu nepříjemných nejistot, spojených s mým dětstvím a dospíváním, vzala pod svá křídla disciplinovaná jógová praxe, její jasnost a zdánlivá přímočarost.
Opakuji pro jistotu, že jí zůstávám víc než vděčná a zavázaná.
Až po letech mi ovšem došlo, že jsem svoje tělo naučila nový, cizí jazyk, spíš než abych s ním vedla dialog.
A že jsem se naučila své emoce praxí spíše utlumovat, než abych jim nabídla zdravý kanál, vedoucí k dobrému uvolnění a svobodě.
Poslední dekádu pracuji, s mateřskými přestávkami, jako mentor lektorů a mezi mé přátele, patří jógoví učitelé. A víte co? Řada z nich je na tom dost podobně.
Zní to možná jako špatná zpráva, ale stejně podivně jako na začátku, řeknu – ba ne, je to skvělá zpráva!
Zpráva o autentickém zrání a prohlubující se sebereflexi, která posouvá v povědomí lidí to, jak k józe následně přistupují.
Jsme lidé a jako lidé se učíme i díky chybám, které si včas uvědomíme.
Tantrická jóga, pohlíží na zkušenost osobního života, jako na cennou surovinu duchovní praxe.
Jako na dočasnou mandalu vztahů – těla, srdce (energetického těla) a mysli, která zrcadlí principy absolutní úrovně, tedy velké mandaly existence.
V osobním rozměru našich životních příběhů, získáváme určité dispozice skrze geny, nějak nás formuje naše primární rodina a vývojové podmínky, doba a mnohé situační okolnosti našeho růstu a zrání.
Jógová praxe, je bezesporu studnicí principů, obsahujících moudrost, uloženou v univerzální databance staletí.
Aby tyto principy fungovaly a mohly rozvinout svůj potenciál, je třeba jim nabídnout půdu vlastní životní zkušenosti, spolu se zranitelností, kterou obnáší.
RATNA – ZEMITÝ POKLAD UKRYTÝ V TĚLE
Tělesná složka, je v tomto náhledu kondenzátem vztahů mezi pěti prvky, které dostáváme do vínku, dle karmických okolností.
Tělo je úžasným učitelem v lekci pomíjivosti, ale i skrze svoji upřímnost a opravdovost.
Tělo nelže, ale pokud je příliš zatěžováno (a to i psychicky, anebo situačně), ztichne.
Tělo se nemstí, avšak disponuje v nejlepším slova smyslu omezenými zdroji.
Pokud neznáme své limity, nemůžeme je reflektovat a zdroje snadno přečerpáme.
Tady je zcela zásadní akcentovat někdy nepříjemně zamotaný kontext postmoderní jógy, která se často, ve výcvikových curriculech, opírá o transcendentní logiku klasické jógové filosofie, jejímž cílem je překročit (anebo přeskočit) limity a vedle toho, ale pracuje s na tělo zaměřenými postupy.
Chápete dobře, je to trochu protimluv a díky šumům, vznikají chyby.
V tantrické praxi, dominuje tělu, které obsahuje všech pět prvků, nejsilněji element země. Pomalý, lnoucí dolů, uvolňující svůj potenciál postupně, po vrstvách, jako v geologii.
Jeho vlastnosti jsou spojené s tzv. rodinou klenotu (ratna) a potenciální moudrostí, kterou obsahuje, je přirozená rovnováha – hodnota, daná vyrovnaností a uměřeností vnitřní uspořádanosti.
Tělo je vnímáno, jako posvátná nádoba (bum pa), jejíž vnitřní zdroje, vedou k náhledu přirozené štědrosti.
Skrze uvědomění, že vše co máme, je cenné, navzdory tomu, že je to dočasné.
Učíme se tak o tělo (a jeho dočasnost) pečovat a oceňovat jej, aniž bychom na něm nezdravě lpěli, anebo jej přehlíživým způsobem ponižovali, či bičovali k nesmyslným výkonům.
Tantrický náhled na tělo je ten, že (byť dočasně), jsme i jím a je proto velmi cenným aspektem lidské zkušenosti.
Je potřeba jej chránit, naslouchat mu a náhledem mysli, napomáhat v obnově jeho zdrojů.
Tak, abychom v tomto světě, byli i díky tělu, užitečnými sobě, stejně jako všem cítícím bytostem.
SOUCIT JAKO VÝCHOZÍ ÁSANA, BEZPEČÍ JAKO PROSTOR PRAXE
V čase mého dětství a dospívání, jsem byla nezřídkakdy konfrontovaná se silnými emocemi druhých lidí, projevenými, anebo okatě potlačenými, občas jsem byla svědekem agesivních výpadů.
Naučila jsem se tlumit vlastní úzkost a neklid tělesnou disociací a paralelně s tím, rozvinula mimořádnou všímavost vůči fyzickým a emočním projevům druhých lidí – a to i těm velmi skrytým.
V profesi lektora jógy skvělá věc!
V osobní rovině mého vlastního tělesného prožívání, to ovšem znamenalo opravdu pomalou, trpělivou a postupnou cestu obnovy pocitu vnitřního bezpečí, protože bez něj tělo prostě otevřeně nemluví.
Pokud chci svoje tělo slyšet (a nečekat na jeho nouzový křik), potřebuji se ztišit, pravidelně mu naslouchat a v neposlední řadě, také soucítit s jeho vlastní zranitelností, pamětí a přirozeností.
Ráda na konec posdílím pár tipů, které mi v tomto dobře slouží:
– krátký body scan (skrze pozornost a dechovou pulzaci si prohlédnu tělo zevnitř)
– jak se cítím uvnitř a jak se to následně mění ve vztahu k něčemu venku (chci k tomu, anebo od toho chci pryč)?
– body framing (fyzické orámování těla dotekem před cvičením), zvědomění vnější hranice a prostoru kolem ní
– gravitace, opora (kde se mohu uvolnit a lépe opřít, abych cítila tělo)
– vnitřní signální (felt sense – jaký vnitřní signál / signály mé tělo používá jako potvrzení klidu a jasnosti, či opaku)?
– práce se dechovou vlnou a dechovým prostorem těla (nádech – hranice, bezdeší – moment integrity, výdech – uvolnění)
– masáž těla olejem a koupel ve slané vodě
– krátký body scan před usnutím (ukončení, zarámování prožitků dne )
– vědomí těla před a po meditační praxi
Zkusme si připustit, že naší přirozenou reakcí na něčí zranitelnost, je laskavost a soucit.
Zkusme si uvědomit, že pokud toto cítíme k někomu vně, jsme nositeli tohoto cítění…
Text byl napsán pro časopis JógaDNES