Autor: Barbora Hu

My lidé máme rádi transformační příběhy, zvláště ty hrdinské, s dobrým koncem a vyústěním ve kterém se třpytí nějaký poklad, ne nutně hmotný. Třeba uzdravení, poučení, polepšení, méně skromně pak doživotní štěstí, anebo osvícená mysl, sloužící neúnavně dobru všech bytostí. Takové příběhy nás často inspirují, motivují, anebo minimálně naplňují obdivem, uznáním, či pokorou. Na síle jim obvykle také dodává čas a s ním spojený odstup, který jakoby prověřoval, zda transformace zasáhla nejen to, co je vidět na první zdání, ale také hloubku. 

Starší vrstva buddhismu i tradiční nauka indické jógy, spatřují, zjednodušeně řečeno, cíl duchovního snažení v rozpuštění osobního a v rozvázání všech pout s dočasným. 

Tantrický buddhismus a jóga, pak mají širší náruč a vůli k inkluzi. 

Učí vycházet z toho, co je, takové, jaké to zrovna je, transformovat přitom potřebné a dosahovat tím nejen moudrosti, ale také skrze to rozvíjet soucit. 

Uf, ještěže tak! 

Jako dospívající a náctiletá, jsem svoji mysl přestěhovala na Kailáš. 

Moje tělo i psychická zralost ovšem zůstaly dole.  A spíš než u základního tábora výstupu na Everest, někde u Rákšastálu, jezera démonů. Tedy tam, kde to není zcela hostinné a kam se obvykle zapovídá chodit. Psychologickou analogií jezera démonů, je osobní stín.

Co se touhle úvodní metaforou snažím vystihnout, je to, že jsem se s ušlechtilým potenciálem jógového učení, které mě doprovází už přes půlku mého stávajícího života, potkala v čase dosti značné a potencionálně fatální vnitřní a vnější rozbitosti. 

Bylo mi zhruba čtrnáct, uvnitř jsem byla malá a s ohledem na rodinné okolnosti, jsem musela být navenek velká. Jak už to tak bývá, duše, co na vše nahlíží širokoúhlým objektivem, zaťala zuby, ale moje psychosomatická vrstva, tohle zatnutí nevydržela a u mě se tak rozvinula mentální anorexie a deprese.