Rubrika: povídání o józe

Z moře časových kapek strávených na filosofické fakultě, ve mě uplěla řada  vzpomínek, které se tu a tam více či méně užitečně zpřítomňují.

Třeba jako vzpomínka na francouzského filosofa Henriho Bergsona. Ten ve svém Úvodu do metafyziky, popsal vnitřní život člověka jako ,,trvání”.

Svoji myšlenku vyjádřil představou dvou cívek, z nichž se ta v pořadí první, neustále rozmotává a rozvíjí tak trajektorii životnosti k jejímu konci. Druhé vlákno se namotává a představuje kontinuální nárůst paměti. Podle Bergsona je obtížné až nemožné prožít stejně dva okamžiky, protože druhý ponese vždy stopu prožitku prvního.

V optice jógové filosofie a transpersonální psychologie, které jsou mi sympatickým kompasem při plavbě mořem času, je takhle myšlenka dobře přenesitelná i do roviny rozvoje osobního vědomí i evoluce vědomí jako takového.

Čas je pohyblivým kontinuem teď. Tekutou přítomností, která, se v našem vnímání neustále přechyluje mezi rovninami toho co se odehrálo, co je a co se postupně stává. Pokračovat ve čtení „IMPERATIV PŘÍTOMNOSTI: PLAVBA SKRZ TEKUTÁ TEĎ“

Léto je v našich geografických podmínkách obdobím, kdy je nejvíce světla a tepla. Tedy, zatím.

V následujících několika odstavcích se nedočtete, jak upravit svoji ásanovou praxi v horkých měsících nebo jak docílit ochlazení organismu, skrze dýchání přes ruličku z vlastního jazyka, ani vysvětlení, proč je třeba přes léto ještě více dbát na pitný režim. Všechno to jsou bezesporu smysluplné a důležité informace, ale jsem si jistá, že je najdete na dalších stránkách časopisu nebo v hlubokých mořích internetových memů. Zamyslíme se nad světlem, sluncem a teplem jako metaforou.

Osvícení neslibuji, ale mohlo by nám v některých ohledech, alespoň trochu svitnout.

Pokračovat ve čtení „Prakáš: světlo“

V posledních pár týdnech a měsících se mi stává, že se tu a tam setkám se steskem nebo povzdechnutím nad současnou podobou ,,jógového světa“, ze strany kamarádů lektorů,  lidí, které potkávám na seminářích nebo v běžné výuce.

Fakt je, že dříve jsem si co čas vzdychla i já sama, jindy jsem povzdechnutí v rámci vnitřního monologu, alternovala i ostřejší formou, ne úplně sattvické kvality.

Fakt je i to, že už danou věc v posledních týdnech a měsících moc nedělám, protože si myslím, že nic jako jógový svět reálně neexistuje. Pokračovat ve čtení „Zatímco nic, jako jógový svět neexistuje“

Jedna z prvních a pro mě zásadních srážek s indickou filosofií u mě nastala mnohem dřív, než ve vysokoškolské škamně.

Pamatuji si to docela přesně. Byl podzim, byla sobota (možná i neděle) a já stála jako mnoho jiných sobot nebo nedělí v zadním koutě antikvariátu ve Valentinské ulici na starém městě.

Bylo mi asi čtrnáct nebo patnáct a v rukách jsem žmoulala ochmatané upanišady. Samotné mi to dneska zní až magicky, ale rozhovor Uddálaka Aruniho s jeho synkem Švétakétuem, na kterém onehdá zaparkoval můj, po myšlenkové exotice hladovějící, pubertální zrak, mě v různých situacích, pronásleduje až do dneška. Pokračovat ve čtení „TAT TVAM ASI: TO JSI TY!“