Jsme součástí kultury, která je obdivuhodná i strašidelná.
Dokážeme být mimořádně zkoumaví a precizní, citliví a nadšení, stejně jako omezení a omezující. Umíme být zdravě předvídaví i nezdravě plní předsudků a projekcí
Jak se pohybuji po siločárách života, koukám se do sebe i kolem sebe, přijde mi, že umění, je schované spíše v jednoduchosti a moudrost zase v lehkosti.
Nemyslím povrchní zjednosdušovaní.
Ideový supernarket dnešní doby, činí mnoho věcí dostupnějšími, svědčí komunikační rychlosti, ale zároveň také přeje zkratkám a významovým redukcím. Nemít na něco názor, je věc blízká prohřešku vůči vlastní kultuře.
Pořád se tak trochu vezeme v rozjetém vlaku. V posedlosti specializací a strukturováním. Oproti předchozím generacím, nám ale jízda v takové mašinérii už mnohy nedává smysl, jen nezvládáme vyskočit.
Nedávno mi na jednom workshopu jedna dospívající slečna řekla, že se jí moc líbí moje filosofie, že jí dává naději.
Hrklo ve mně a začala jsem přemýšlet, zda něco takového mám a i kdyby ne, je to v zenovém duchu fascinující.
Mám filosofii, ale není zdaleka ,,moje.”
A není složitá, byť se jednotlivé principy o které se opírá, dají porůznu vrstvit do složitých struktur, podobných jantře či mandale, která je v podstatě zase jen systémem barev, křivek a orientací významů.
A tohle jsou ony principy.
Pokračovat ve čtení „TO DŮLEŽITÉ NENÍ VĚTŠINOU (AŽ TAK) SLOŽITÉ“
