O tantrické spandě, kultuře nádechu a mýtu o trvale udržitelném růstu

 

Kultura nádechu

Máme rádi růst. Máme rádi stabilitu.

A tak by bylo vcelku divné, když bychom nechovali sympatie i k představě trvale udržitelného růstu – ekonomického, ekologického, seberozvojového, či individuačního, neřukuli duchovního!

Už pár tisíc let rosteme, za několik posledních století a dekád, jsme se pak stali s nadsázkou něčím, jako globální kulturou nádechu.

Máme plné ruce práce, plná města, plné regály, plné diáře, naše duchovní plíce se dmou vším, co jsme stačili načerpat.

Jen se tak umět uvolnit. Pokračovat ve čtení „O tantrické spandě, kultuře nádechu a mýtu o trvale udržitelném růstu“

Krijá jóga – cesta k zesílení (anebo zešílení)

Přestože se sousloví krijá jóga, zhruba od první poloviny minulého století na západě asociuje se jménem Paramhansy Jóganandy (1893-1952), tedy s jedním z prvních indických guruů, kteří o učení jógy zvedli velkou vlnu zájmu v Americe, vnitřní význam tohoto slovního spojení, je širší a také starší, než Jógánandova, v mnohém bezpochyby revoluční verze učení. Pokračovat ve čtení „Krijá jóga – cesta k zesílení (anebo zešílení)“

SAME SAME, BUT DIFFERENT – O CESTÁCH A CÍLI

Jak vděčná jsem za to, že jsem dostala v tomhle lidském životě šanci, dívat se do očí mnoha lidem.

Je to dar podobný tomu, co buddhističtí tantrici nazývají vzácným drahokamem, či semenem dokonalosti.

Stačí věru nenápadné cosi a otevřou se cesty k hlubině.

V kontaktu s hloubkou, je pak člověk vždy nahý a svojí nahotou zároveň blízký všemu, co má v jádru podobnou povahu.

Když se naučíte lidem dívat do očí – obyčejně a přeci jinak, stane také to, že mezi vesmírnou kresbou duhovek a černým středem, který ne nadarmo v mnohém připomíná mystické vejce kosmu (brahmanda), najdete věčné srdce a jeho rytmus.

Uslyšíte je o to spíš, čím víc se to vaše vlastní srdce, vysílající na rádiu Eternity, došasně znějící písní, otevře. Pokračovat ve čtení „SAME SAME, BUT DIFFERENT – O CESTÁCH A CÍLI“

TO DŮLEŽITÉ NENÍ VĚTŠINOU (AŽ TAK) SLOŽITÉ

Jsme součástí kultury, která je obdivuhodná i strašidelná.

Dokážeme být mimořádně zkoumaví a precizní, citliví a nadšení, stejně jako omezení a omezující. Umíme být zdravě předvídaví i nezdravě plní předsudků a projekcí

Jak se pohybuji po siločárách života, koukám se do sebe i kolem sebe, přijde mi, že umění, je schované spíše v jednoduchosti a moudrost zase v lehkosti.

Nemyslím povrchní zjednosdušovaní.

Ideový supernarket dnešní doby, činí mnoho věcí dostupnějšími, svědčí komunikační rychlosti, ale zároveň také přeje zkratkám a významovým redukcím. Nemít na něco názor, je věc blízká prohřešku vůči vlastní kultuře.

Pořád se tak trochu vezeme v rozjetém vlaku. V posedlosti specializací a strukturováním. Oproti předchozím generacím, nám ale jízda v takové mašinérii už mnohy nedává smysl, jen nezvládáme vyskočit.

Nedávno mi na jednom workshopu jedna dospívající slečna řekla, že se jí moc líbí moje filosofie, že jí dává naději.

Hrklo ve mně a začala jsem přemýšlet, zda něco takového  mám a i kdyby ne, je to v zenovém duchu fascinující.

Mám filosofii, ale není zdaleka ,,moje.”

A není složitá, byť se jednotlivé principy o které se opírá, dají porůznu vrstvit do složitých struktur, podobných jantře či mandale, která je v podstatě zase jen systémem barev, křivek a orientací významů.

A tohle jsou ony principy.

Pokračovat ve čtení „TO DŮLEŽITÉ NENÍ VĚTŠINOU (AŽ TAK) SLOŽITÉ“