Rubrika: vše

Oheň je stravující silou transformace, která je těkavá, pohlcující, snadno se šířící i odlehčující. Přestože v naší kulturní nice jsou nám bližší očisty a iniciace vodou, představuje oheň v mnoha kulturách silně očistný element. Tedy ne ve smyslu, že bychom do něj vstupovali, ale spíše mu lze odevzdat to, co již neslouží.

Vzpomínám si na silnou atmosféru přechodového rituálu, na konci jednoho z modulů výcviku v holotropním dýchání, který několik let zpět, proběhl v Rakousku, v areálu středověkého hradu. Po intenzivním týdnu sebezkušenosti, jsme ve skupině asi padesáti lidí, v mrazivé listopadové noci, vytvořili na nádvoří obrovský oheň, do kterého jsme za zvuku nativních bubnů, které přivezli američtí facilitátoři, do ohně jeden po druhém vhazovali papírové svitky, v nichž jsme formulovali, od čeho se máme záměr očistit, co přeměnit a co odevzdat. Oči skupiny byly planoucím svědkem našich osobních intencí předaných ohni. Na mém papírku bylo přání přeměnit strach v dobrou odvahu projít důležitou životní změnou.

Například sanskrtská abeceda (dévanágarí, doslova písmo bohů), je ve své podstatě růžencem posvátných zvuků, jejichž vazby a rezonance, tvoří v perspektivě starých ršijů   stavební prvky kosmické kreativity. 

Samohlásky (svara

), představují nekonečnou povahu vědomí (v šaivických směrech tantry, spojovaného se Šivou), zatímco souhlásky (vjandžanáni), symbolizují kreativní manifestaci energie (spojovanou se Šakti). 

Podobně, jako v pozdější buddhistické tantře, stojí na pozadí veškerého bytí živý vztah mezi vědomím, které ve stavu absolutní abstrakce, nemůže poznat samo sebe a energií, která umožňuje reflexi a projev. 

Ne náhodou hovoří mnoho mystických systémů o božském stvoření metaforou ,,slova” a ne nadarmo se plodná vazba mezi Šivou a Šakti, často popisuje sexuální obrazotvorností. 

Šiva potřebuje vniknout do esence Šakti, aby ji ,,oplodnil” a skrze její schopnost manifestovat, pak mohl být svědkem porodu vlastní esence.

V moment kdy píšu tyhle řádky, sedím ve světnici roubené chalupy v podkrkonoší, staré víc, než dvě stě let.

Je to stavení ze dřeva a kamene, které se spolu s léty a generacemi lidí, co zde odžili něco svého času, lehce svezlo s mírným svahem, na kterém stojí.

Má svoji základní pevnost a odolnost, se kterou čelí změnám vnějšího i vnitřního prostředí. Jeden by si řekl, je to jen dům, ale byla by to pouze část pravdy, v mnohem větším rámu bytostně propojených vlivů a vnitřních vztahů.

Obrazovka mého zastaralého Macintoshe, v porovnání se svíčkou z včelího vosku, co mám vedle sebe na stole, v pološeru nepříjemně září.

Zatímco jedna úroveň zářnosti mi vitalitu lehce, ba citelně odebírá, druhá ji vrací skromně zpět. 

A tak je to se vším, co si svojí zářností a způsobem jejího uplatnění skrze vědomí, drží místo v samsáře.

V tantricko-buddhistické perspektivě, je vize světa vyjádřena obrazem kosmické mandaly.

Ta má svův vnější i vnitřní rozměr, přičemž se obě významové dimenze navzájem zrcadlí a prostupují.

Hned úvodem se asi dopustím poctivého a dobře míněného spoileru, když prozradím, že to, jak vyladit vztah mezi mikosmem našeho osobního života a makrokosmem existence, je v podstatě celá samsarická zápletka, obvykle více než o jednom dějství. Pokračovat ve čtení „ROZMANITÉ NIC, TÉ NEJVYŠÍ DŮLEŽITOSTI!“