Rubrika: vše

Například sanskrtská abeceda (dévanágarí, doslova písmo bohů), je ve své podstatě růžencem posvátných zvuků, jejichž vazby a rezonance, tvoří v perspektivě starých ršijů   stavební prvky kosmické kreativity. 

Samohlásky (svara

), představují nekonečnou povahu vědomí (v šaivických směrech tantry, spojovaného se Šivou), zatímco souhlásky (vjandžanáni), symbolizují kreativní manifestaci energie (spojovanou se Šakti). 

Podobně, jako v pozdější buddhistické tantře, stojí na pozadí veškerého bytí živý vztah mezi vědomím, které ve stavu absolutní abstrakce, nemůže poznat samo sebe a energií, která umožňuje reflexi a projev. 

Ne náhodou hovoří mnoho mystických systémů o božském stvoření metaforou ,,slova” a ne nadarmo se plodná vazba mezi Šivou a Šakti, často popisuje sexuální obrazotvorností. 

Šiva potřebuje vniknout do esence Šakti, aby ji ,,oplodnil” a skrze její schopnost manifestovat, pak mohl být svědkem porodu vlastní esence.

V moment kdy píšu tyhle řádky, sedím ve světnici roubené chalupy v podkrkonoší, staré víc, než dvě stě let.

Je to stavení ze dřeva a kamene, které se spolu s léty a generacemi lidí, co zde odžili něco svého času, lehce svezlo s mírným svahem, na kterém stojí.

Má svoji základní pevnost a odolnost, se kterou čelí změnám vnějšího i vnitřního prostředí. Jeden by si řekl, je to jen dům, ale byla by to pouze část pravdy, v mnohem větším rámu bytostně propojených vlivů a vnitřních vztahů.

Obrazovka mého zastaralého Macintoshe, v porovnání se svíčkou z včelího vosku, co mám vedle sebe na stole, v pološeru nepříjemně září.

Zatímco jedna úroveň zářnosti mi vitalitu lehce, ba citelně odebírá, druhá ji vrací skromně zpět. 

A tak je to se vším, co si svojí zářností a způsobem jejího uplatnění skrze vědomí, drží místo v samsáře.

V tantricko-buddhistické perspektivě, je vize světa vyjádřena obrazem kosmické mandaly.

Ta má svův vnější i vnitřní rozměr, přičemž se obě významové dimenze navzájem zrcadlí a prostupují.

Hned úvodem se asi dopustím poctivého a dobře míněného spoileru, když prozradím, že to, jak vyladit vztah mezi mikosmem našeho osobního života a makrokosmem existence, je v podstatě celá samsarická zápletka, obvykle více než o jednom dějství. Pokračovat ve čtení „ROZMANITÉ NIC, TÉ NEJVYŠÍ DŮLEŽITOSTI!“

Zvířata jsou člověku velmi blízká, protože obývají stejnou úroveň světa, kterou vnímáme rámcově podobnou smyslovou zkušeností.

Díky své druhové rozmanitosti, zrcadlí i zvířata rozličné vlastnosti dalších říší, avšak v přirozených limitech vlastního vědomí.

Podmíněností (tradičně jedem) zvířecí sféry, je nevědomost, anebo lépe – limitovanost vlastního sebeuvědomění.

Nutno dodat, že pochopení zvířecí říše, zvířecího  chování i přirozenosti, je pořád velice omezena antropocentrickým pohledem a jeho vlastními limity, promítanými do úrovně, s níž se mimo rozšířené stavy vědomí, lidskou empatii a představivost, nejsme s to zcela propojit.

„Zdálo se Čuangovi, že je motýl, jenž poletuje kolem, motýl se cítil motýlem, nic mu nechybělo, nevěděl, že je Čuang. Náhle se probudil a ustrnul, je Čuang! A teď neví, zdálo se Čuangovi, že je motýl, nebo se zdá nyní motýlu, že je Čuang? Čuang nebo motýl, přece tu musí být nějaký rozdíl! A tomu se říká proměnlivost věcí!“  

(Čuang-c‘ Z knihy Mistr Čuang: Sebrané spisy)
Pokračovat ve čtení „Tirjagjóni – sféra zvířat – střední svět I“