ŠKOLA SRDCE

 

Člověk je neustále v procesu, člověk sám je proces.

Můj osobní proces se poslední půl rok odehrává v mnohovrstevnaté krajině srdce, plné skal, pustin, hustých lesů a temných obzorů, stejně jako tekutého světla, růžové mlhy a zlatých vajec.

Jedna z věcí, kterou se v tomto koutku kosmické školky učím, je nedávat věcem předčasně nějaký rám, neuzavírat pro dočasný klid mysli to, co je z povahy nekonečně otevřené a prožitkově se vymyká přiléhavým jménům z prožitkové konfekce.

Někdy to jde líp, někdy hůř.

Najít v sobě odvahu vstoupit do prostoru tak nekompromisního, jakým je srdce, vyžaduje hodně sil a ochotu riskovat, že navyklé pořádky mohou může zachvátit na dobu neurčitou chaos. Pokračovat ve čtení „ŠKOLA SRDCE“

JÓGA JAKO VĚDA: ROZHOVOR S DR. ÓMÁNANDEM – GURUDŽÍM

Dr. Ómánand (gurudží) je učitel jógy a meditace smezinárodním věhlasem, který díky své práci a vzdělávacímu institutu, který vede v indickém Indoru, má v současnosti nespočet studentů po celém světě.

Institut nese jméno Paramánand (svrchovaná blaženost) a jeho cílem je udržovat tradici jógy stále živou, stejně jako je jím i snaha pomoci lidem kultivovat vědomí blaženné podstaty vlastního já.

Gurudží patří mezi několik učitelů, kteří byli a jsou v mé osobní sádhaně (životní praxi) důležití a kterým vděčím za jejich přínos, reflexe, provokace a nasměrování.

Gurudží přijal letos již počtvrté mé pozvání a zavítal do Prahy. A právě při této návštěvě vznikl rozhovor, který jsem pro vás zaznamena. Věřím, že může být přínosem. Pokračovat ve čtení „JÓGA JAKO VĚDA: ROZHOVOR S DR. ÓMÁNANDEM – GURUDŽÍM“

HOMO PROIECTOR: O PROJEKCÍCH VE VÝUCE JÓGY A DYNAMICE DRUHÉ ČAKRY

Nemusíme dlouho obcházet vcelku horkou tematickou kaši.

Asi každý, kdo se sobě vlastním způsobem (a že jich dnes je celá řada) setkal s jógou ví, že cílem jógy je jednota.

Mohli bychom místo toho také říci spojení, celistvost nebo integrita. Ono je to v józe i sesterské sánkhje1 skoro všechno totiž ,,jedno”.  Alespoň v esenci.

Pro někoho je jógové hledání jednoty o nalezení rovnováhy mezi pravou a levou polovinou těla, pro jiného mezi nádechem a výdechem, pro dalšího mezi tělem a myslí.

Pro jiné je jednota psaná s velkým ,,J” o spojení individualizovaného bytí se svým existenciálním zdrojem.

Vše se počítá.

Tušený příslib harmonie a rovnováhy nás láká, jak by ne.

A podobně jako noční motýli a můry často (a dobrovolně) pálí svoje křídla o zářivé světlo umělého osvětlení , dokážeme se i my lidé, co čas popálit na cestě za lepším já.

Jednou z příčin bývá neschopnost nebo nedostatek reflexe a sebereflexe. Pokračovat ve čtení „HOMO PROIECTOR: O PROJEKCÍCH VE VÝUCE JÓGY A DYNAMICE DRUHÉ ČAKRY“

IMPERATIV PŘÍTOMNOSTI: PLAVBA SKRZ TEKUTÁ TEĎ

Z moře časových kapek strávených na filosofické fakultě, ve mě uplěla řada  vzpomínek, které se tu a tam více či méně užitečně zpřítomňují.

Třeba jako vzpomínka na francouzského filosofa Henriho Bergsona. Ten ve svém Úvodu do metafyziky, popsal vnitřní život člověka jako ,,trvání”.

Svoji myšlenku vyjádřil představou dvou cívek, z nichž se ta v pořadí první, neustále rozmotává a rozvíjí tak trajektorii životnosti k jejímu konci. Druhé vlákno se namotává a představuje kontinuální nárůst paměti. Podle Bergsona je obtížné až nemožné prožít stejně dva okamžiky, protože druhý ponese vždy stopu prožitku prvního.

V optice jógové filosofie a transpersonální psychologie, které jsou mi sympatickým kompasem při plavbě mořem času, je takhle myšlenka dobře přenesitelná i do roviny rozvoje osobního vědomí i evoluce vědomí jako takového.

Čas je pohyblivým kontinuem teď. Tekutou přítomností, která, se v našem vnímání neustále přechyluje mezi rovninami toho co se odehrálo, co je a co se postupně stává. Pokračovat ve čtení „IMPERATIV PŘÍTOMNOSTI: PLAVBA SKRZ TEKUTÁ TEĎ“