Luna je archetyp, kulturní univerzálie, jejíž vnímání v sobě nese zkušenosti předchozích generací, napříč tisíciletími.

Luna představuje kvalitu reflexe.

Vztah k měsíci, je v širším slova smyslu linkou k  tématu základní vztahovosti, volání po komplementaritě.

Pokračovat ve čtení „O tanci mezi hady a měsícem (ochutnávka ze skript)“

Jsme součástí kultury, která je obdivuhodná i strašidelná.

Dokážeme být mimořádně zkoumaví a precizní, citliví a nadšení, stejně jako omezení a omezující. Umíme být zdravě předvídaví i nezdravě plní předsudků a projekcí

Jak se pohybuji po siločárách života, koukám se do sebe i kolem sebe, přijde mi, že umění, je schované spíše v jednoduchosti a moudrost zase v lehkosti.

Nemyslím povrchní zjednosdušovaní.

Ideový supernarket dnešní doby, činí mnoho věcí dostupnějšími, svědčí komunikační rychlosti, ale zároveň také přeje zkratkám a významovým redukcím. Nemít na něco názor, je věc blízká prohřešku vůči vlastní kultuře.

Pořád se tak trochu vezeme v rozjetém vlaku. V posedlosti specializací a strukturováním. Oproti předchozím generacím, nám ale jízda v takové mašinérii už mnohy nedává smysl, jen nezvládáme vyskočit.

Nedávno mi na jednom workshopu jedna dospívající slečna řekla, že se jí moc líbí moje filosofie, že jí dává naději.

Hrklo ve mně a začala jsem přemýšlet, zda něco takového  mám a i kdyby ne, je to v zenovém duchu fascinující.

Mám filosofii, ale není zdaleka ,,moje.”

A není složitá, byť se jednotlivé principy o které se opírá, dají porůznu vrstvit do složitých struktur, podobných jantře či mandale, která je v podstatě zase jen systémem barev, křivek a orientací významů.

A tohle jsou ony principy.

Pokračovat ve čtení „TO DŮLEŽITÉ NENÍ VĚTŠINOU (AŽ TAK) SLOŽITÉ“

Součástí lidské přirozenosti je inklinovat k příjemnému a z příjemného dělat oblíbené.

Vcelku přirozeně se tak stává, že nepříjemné a neoblíbené, máme tendenci dávat na druhou kolej, zametat pod koberec, či popírat.

Někdy jde o záměr a vědomé počínání, motivované, jinak bohulibou snahou předvést sobě i světu svou nejlepší verzi.

Jindy je totéž zametání pod koberec nevědomým procesem se stejeným cílem – cítit se příjemně.

Malou nevýhodou je, že dokud je naše existenciální hřiště samsáry rozděleno skrz dualitu na dvě strany, je třeba se na pravidla hry obvykle dívat z obou, chceme-li ji pochopit jako celek.

Zvlášť, pokud se v této životní hře snažíme o jakous takous harmonii a bytostnou jednotu a pokud vnímáme, že karma neodměňuje a netrestá, ale zkrátka a dobře reaguje na akci důsledkem. Pokračovat ve čtení „KOMPLEMENTARITA, ANEB DOKUD JSOU DVĚ STRANY“