Například sanskrtská abeceda (dévanágarí, doslova písmo bohů), je ve své podstatě růžencem posvátných zvuků, jejichž vazby a rezonance, tvoří v perspektivě starých ršijů   stavební prvky kosmické kreativity. 

Samohlásky (svara

), představují nekonečnou povahu vědomí (v šaivických směrech tantry, spojovaného se Šivou), zatímco souhlásky (vjandžanáni), symbolizují kreativní manifestaci energie (spojovanou se Šakti). 

Podobně, jako v pozdější buddhistické tantře, stojí na pozadí veškerého bytí živý vztah mezi vědomím, které ve stavu absolutní abstrakce, nemůže poznat samo sebe a energií, která umožňuje reflexi a projev. 

Ne náhodou hovoří mnoho mystických systémů o božském stvoření metaforou ,,slova” a ne nadarmo se plodná vazba mezi Šivou a Šakti, často popisuje sexuální obrazotvorností. 

Šiva potřebuje vniknout do esence Šakti, aby ji ,,oplodnil” a skrze její schopnost manifestovat, pak mohl být svědkem porodu vlastní esence.

V moment kdy píšu tyhle řádky, sedím ve světnici roubené chalupy v podkrkonoší, staré víc, než dvě stě let.

Je to stavení ze dřeva a kamene, které se spolu s léty a generacemi lidí, co zde odžili něco svého času, lehce svezlo s mírným svahem, na kterém stojí.

Má svoji základní pevnost a odolnost, se kterou čelí změnám vnějšího i vnitřního prostředí. Jeden by si řekl, je to jen dům, ale byla by to pouze část pravdy, v mnohem větším rámu bytostně propojených vlivů a vnitřních vztahů.

Obrazovka mého zastaralého Macintoshe, v porovnání se svíčkou z včelího vosku, co mám vedle sebe na stole, v pološeru nepříjemně září.

Zatímco jedna úroveň zářnosti mi vitalitu lehce, ba citelně odebírá, druhá ji vrací skromně zpět. 

A tak je to se vším, co si svojí zářností a způsobem jejího uplatnění skrze vědomí, drží místo v samsáře.